Without hope

Zavřel za sebou dveře a odešel tak jako vždy.

„Nenávidím tě,“ zašeptala jsem. Bála jsem se, že kdybych něco řekla nebo dokonce namítla, tak by to zopakoval. 

Vzala jsem své kalhotky a tepláky a šla do koupelny, chtěla jsem ze sebe smýt všechno to svinstvo, jeho dotyky, polibky. Toužila jsem potom za sebou zavřít dveře na zámek, ale nemohla jsem, kdyby to ten člověk, kterého mám nazývat otcem zjistil, tak by to dopadlo špatně. Sundala jsem ze sebe tričko a podprsenku. Nikdy ze mě nestrhne tuto část oblečení, nechá je, tak jak mají být.

Že by mu bylo špatně z něho samého? Pochybuji jen si chce užít a nechce se zabývat něčím, tak nepodstatným jako je tričko. Je to jen výhoda pro mě, nevidí ty řezné rány, které jsou kvůli němu.

Vždy když vezmu do své dlaně žiletku a potáhnu s ní přes předloktí, tak cítím úlevu. Cítím se aspoň těch 10 sekund štastná, bez problémů. Řezných ran je nespočet na obou předloktích, po třiceti jsem je přestala počítat.

Prošla jsem kolem zrcadla, které bylo pověšené na skříni, ve které byly položeny ručníky a kosmetika. Nesnáším pohled na mé tělo, nepatřím mezi ty nejhubenější, ale nejsem už tak tlustá jak jsem bývala. Zhubla jsem kvůli němu a těm bezcitných lidí, teda jestli je můžu nazývat lidmi, zvaní spolužáci.

Stoupla jsem si do sprchového kouta a pustila jsem teplou vodu. Vzala jsem do ruky houbičku na kterou jsem dala sprchový gel a začala jsem drhnout. Na některých místech se mi dokonce začala dřít kůže, ale nenávidím ten pocit, když vím, že se mě dotýkal. Poté jsem nanesla na své kaštanové vlasy přiměřeně šamponu, nepotřebovala jsem moc, jelikož moje vlasy nejsou až tak dlouhé- jsou tak po ramena. 

Vylezla jsem ze sprchového kouta a umyla jsem si zuby. Měla jsem kolem svého těla obmotaný ručník, přešla jsem do pokoje. Vyndala jsem si z mého skromného množství oblečení tričko s dlouhým rukávem a tepláky. Považovala jsem to za pyžamo a oblékla se. Cestou k posteli jsem si vzala mobil se sluchátky. Zapojila jsem do zásuvky noční světýlko, mám strach a to neskutečný ze tmy.

Sluchátka jsem si dala do uší a zaposlouchala jsem se do hudby, která na mě za chvilku vyvolala pocit spánku.  Zavřela jsem oči a nechala se unášet do světa snů.

Kolem druhé ráno mě vzbudil hluk z obývacího pokoje.

Určitě to je otec, který je opět opilý na mol, někdy přemýšlím jestli je normální, ne on není normální, přijde z hospody na mol a ještě se doma zchlastá, někdy si doopravdy přeju, aby zemřel.

Ale tuhle myšlenku ihned zaženu, i přesto co mi všechno udělal, tak ho v hloubi duše mám ráda. Sama se nechápu. Mám s ním i přesto všechno pár dobrých vzpomínek, všechny jsou dětství. Ještě když jsme byli štastná rodinka. Všechno se změnilo, když se matka dozvěděla, že je nemocná.

Od té doby je všude možně na léčeních, jen ne doma. Když je doma, tak musím s otcem hrát, jak ho mám strašně moc ráda a jsme všichni šťastní. Ještě k našemu rozpadu přispěl odchod bratra na vysokou, sice jsem ho nikdy neměla v lásce, ale kdyby tady byl, tak by se tohle nikdy nestalo, nikdy. Při vzpomínce mi z očí uteklo pár neposlušných slz. Měla jsem v plánu ještě usnout, ale jen domněnka, že jsem zítra musela do školy, mě probudila až až.

Nesnášla jsem to tam. Proč? S nikým jsem se tam nebavila a následujicí den jsem se chystala zeptat jednoho kluka zda by mě nemohl doučovat z matematiky. To doučování jsem potřebovala jako sůl, jelikož v květnu máme maturity. Sice to bylo až skoro za půl roku, ale who cares.

Liam je neskutečně nádherný a svalnatý, hraje fotbal za školu. Ve škole jsou i takové kecy, jakože umí zpívat, ale moc tomu nevěřím, vypadá neskutečně drsně a zpěv mi k němu nesedí. Liam a ta jeho partička mi přišla strašně podivuhodná. Jelikož se mnohdy nestihnete ani ohlédnout a jsou pryč. Někdy to vypadalo a nasvědčovalo, že pracují pro nějaký gang. Protože to co dělali a jejich chování, bylo doopravdy divné. Ale nad tou myšlenkou jsem se musela zasmát, protože byla absurdní.

 Byli určitě v nějakém baru a rozdávali si to s nějakou štětkou na záchodcích. Sice byl vždy podle ostatních brán jako slavný, ale on to popírá je na všechny milý, teda aspoň jak jsem postřehla. Ne jako ti jeho čtyři ocásci, vtěrky, blbci, namachrovaní debílci atd. 

Pane Bože, ať tam zítra s ním nejsou, protože mi dělá problém s ním mluvit, kdyby tam byl sám. No a kdyby tam s ním byli i tamti frajírci, tak se můžu s doučováním rozloučit.