Without hope

38

Zayn

Ihned jsem zavolal záchranku. Bylo to nejspíš nejlepší řešení, jelikož se to mohlo cestou v autě zhoršit a nechtěl jsem ani pomyslet, co se mohlo stát.

Catherine jsem držel v náruči před domem a čekal na příjezd. V duchu jsem si nadával, proč jsem vůbec vytahoval to s tím Liamem. Louisovi, Niallovi a Harrymu jsem řekl, že jim potom napíšu. Ještě několikrát jsem se snažil, aby se probrala, ale absolutně nic nezabíralo. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlasitý zvuk přijíždějící sanitky.

„Tady“ zakřičel jsem. Nebrečel jsem, bál jsem se, ale již jsem byl trochu zvyklý na „krizové“ situace. Chvílemi jsem si ani neuvědomoval, že ji mám v náručí. Byla tak bez života, ale naštěstí dýchala. Sanitka rychle zastavila, záchranář chtěl již vytahovat lehátko, ale já mu nějak zadrmolil, že ji tam položím. Naštěstí mi dovolili jet s ní, ale musel jsem sedět na předním sedadle. Takže jsem neměl žádné tušení, co se děje vzadu. Sanitka jela strašně rychle a hlasitě houkala.

Na mém místě by měl být Liam.

Při domněnce že nejspíš sedí u nějakýho baru slitej, se mi zamlžilo před očima. Sanitka zastavila a my-já a řidič- jsme přešli dozadu, kde již byly otevřené dveře a záchranář se chystal vyjet s ní ven. Ihned jsem k ní přešel a chytl za ruku. Měla pootevřené oči a něco mumlala. Oddychl jsem si, jelikož byla už při vědomí, což znamenalo jen, že je to na dobré cestě. Kupodivu mě s ní i pustili do ordinace. Neobtěžoval jsem se sedáním, netrpělivě jsem tam stál a přešlapoval z jedné nohy na druhou.

„Co se stalo?“ Zeptal se mě doktor.

„Ona má probl-.“

„Já vím, slečnu Daniels znám, chodí ke mně na kontroly.“ Obeznámil mě se situací postarší doktor.

„Její přítel“ při tom oslovení jsem zhnuseně zakřivil můj obličej, „ji způsobil, že dostala záchvat pláče a já ji místo toho, abych ji pomohl, tak jsem ji ještě oznámil, že ji podvádí.“

„Marcel“ zamumlala Catherine a já se podíval zmateně na doktora. Rychle jsem k ní přešel a chytl za ruku.

„Tady je Zayn, žádný Marcel.“

„Já chci Marcela nebo Sophie.“ Zamumlala a přivřela své víčka. Vypadala vysíleně a zničeně.

„Stačilo.“ Odstrčil mě od ní doktor a ani jsem se nenadál a odváželi ji pryč.

„Kam ji vezete?“ Doktor se ke mně zvedl svůj pohled a trochu se pousmál pod svými vousy. Trochu mi připomínal takové ty „kouzelné“ dědečky z pohádek.

„Na pokoj..-.“

„Chci připlatit, aby měla nejlepší péči.“

„Dobře, oznámím to sestřičkám.“ Popojel na židli a zavolal nějaké sestřičce, které vyřídil můj požadavek.

„Co jí je? Proč říkala ta jména?“ Nějak jsem nechápal celé situaci. Říkala pro mě naprosto neznámé jména.

„Neměl bych vám to říkat. Vlastně nesmím“ Zamrmlal si do vousů.

„A vy jste její?“

„Něco jako specialista na její nemoc a předtím jsem byl něco jako psychiatr. Ale teď musím na záchod.“ Mrkl na mě a nenápadně poposunul její složku. Odešel z ordinace a zavřel za sebou dveře. Přešel jsem ke stolu a z něj jsem si vzal její složku. Bylo to tam naprosto všechno o ní. Trpěla depresemi. Odmítala pomoc od lékaře, měla vždy spojené vyšetření s pohovorem. Teď jsem již chápal to spojení kardiologa a psychologa. Také tam byla zmínka o tom, že měla problém s alkoholem. To mi nějak nešlo k sobě. Otevřely se dveře a já rychle odskočil od stolu.