Without hope

31

Až po chvíli jsem si uvědomila, že nevím co dělat a že jsem v naprosto cizím bytě. Když jsem se rozhlédla, tak bylo ihned poznat, že tady někdo hodně dlouho neuklízel. Takže úkol pro dobu než se vrátí kluci-pouklízet.

 Ze skříňky z pod umyvadlem jsem vzala potřebné čisticí prostředky a dala se do úklidu. Nejdříve jsem začala kuchyní a tu jsem měla už trochu po osmé hotovou. A tak následovaly ostatní pokoje, takže i kluků. Ve všech jsem vzala špinavé věci a povysávala. Nepřendávala jsem jim věci, jelikož to sama nenávidím. Špinavé oblečení jsem dala vyprat a v 9:30 jsem byla hotová. Tenhle byt má ještě druhé patro, a jelikož jsem tam ještě nikdy nebyla, tak jsem se rozhodla se tam jít podívat.  Vedly tam takové ty točivé schody. Když jsem vyšla nahoru, tak tam byly 2 dveře. Šla jsem do těch prvních, ale bohužel byly zavřené, a když jsem se chystala podívat do těch druhých, tak někdo zazvonil. Neskutečně jsem se lekla, až jsem s sebou trhla. Rychle jsem seběhla dolů a ihned mi proběhlo hlavou, že to může být nějaký nájemný vrah nebo někdo takový. Ale ihned jsem tuto myšlenku vyvrátila.

Ne každý musí být zločinec.

Předtím bych vůbec něčemu takovému neuvěřila.  Myslela jsem si, že takový zločinci jsou jen ve filmech a ono ne. Člověk se s nimi schází a mnohdy by to ani netipl. Otevřela jsem dveře a tam stál vcelku mladý chlap.

„Přejete si?“

„Pošta?“ Zasmál se a zamával balíčkem před očima.

„Aha“ zasmála jsem se. „Mám to někde podepsat?“

„Jestli jste doma sama tak ano“ ukázal na místo na papíře, „tady.“

„Jojo jsem.“ Podepsala jsem papír a vzala si balíček. Jak mi ho předával, tak se mu vyhrnul rukáv a mohla jsem spatřit jeho tetování na zápěstí. Byl to kruh a v něm trojúhelník. Chtěla jsem strašně vědět jeho význam.

„Děkuju a na shledanou“ usmála jsem se a chtěla zavřít dveře.

„Uvidíme se příště“ a odešel. Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, co myslel tím, že se ještě uvidíme.

Třeba myslel jen, že příště když doručí balíček. Ale zase jak mohl vědět, že tady budu i příště?

Snažila jsem se nad tím už nepřemýšlet a zapnula si radši televizi. Zrovna tam šel nějaký dokument o živočiších. Ještě jsem si udělala čaj a najednou zazvonil zvonek. Zrovna kdy jsem vypadala strašně, tak každý zvonil. Upravila jsem si vlasy a přešla jsem ke dveřím, otevřela je, nikdo nikde.

Tak to bylo doopravdy divné.

Zabouchla jsem dveře a pro jistotu zamknula. Přešla jsem k lince, ze které jsem si vzala čaj a šla si sednout na gauč. Vyložila jsem si nohy na konferenční stolek. Z pozorování z vcelku zajímavého dokumentu mě opět vyrušil zvonek.

Sakra, tak tohle už není vtipné. Proč nemají zatracený kukátko?

Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem totálně blbá.

Až po chvíli jsem si pořádně prohlédla dveře, uprostřed bylo sklo (ne čisté, ne bylo přes z něj moc vidět a předpokládám, že ten venku neviděl vůbec dovnitř) a okolo něj bylo světlé dřevo. Takže jsem nemusela vstávat a stačilo se podívat na to sklo, šlo by přes něj rozeznat siluety. Ale vcelku jsem byla vyděšená, ale v hloubi duše jsem doufala, že to je jen dětinská hra. Vzala jsem si mobil a přemýšlela, jestli napsat Liamovi smsku. Ale dala jsem si takovou záminku, že dokud někdo nezazvoní znovu, tak to už nebudu řešit. Ale bohužel mi to nevyšlo, jelikož se bytem opět rozezněl zvuk zvonku. Nadechla jsem se a vydechla. Je to jen hra, opakovala jsem si v duchu. Tedy myslela jsem si, že je to hra do té doby než se objevil nějaký papír na dveřích. Nejistě jsem k nim přešla, aby mě nebylo vidět a přečetla, co na něm bylo. Šlo to vcelku dobře přečíst, ale v té chvíli jsem chtěla, aby to nešlo přečíst.