Without hope

21

Pomalu jsem začala mžourat očima. Neskutečně mě bolela hlava, a to mi dělalo problém zaostřit. Chtěla jsem se natáhnout a trochu se narovnat, ale nešlo to. Nejdřív mě napadlo, že ležím v nějaké místnosti, ale ta by se nehýbala. Jediné co mi zbývalo a napadlo, byl kufr auta.

Ne, tohle prostě nemůže být pravda..

Naštěstí ten kufr nebyl až nějak stísněný, abych nemohla rukou dosáhnout do kapsy. Neskutečně jsem se bála, nevěděla jsem co čekat. Naštěstí měl hodně hlasitě zapnuté rádio, takže jsem mohla někomu zavolat, aniž by mě slyšel. Ale hlasitost rádia mi neskutečně zvyšovala bolest hlavy. Stiskla jsem tlačítko na telefonu a tím pádem se mi naskytl pohled na několik zmeškaných hovorů od Liama, Louiho a Zayna. Báli se o mě. Poté tam bylo několik smsek, všechny obsahovaly to samé „Jsi v pořádku? Odepiš!“. Trošku jsem se pohnula, abych si vytvořila trochu „pohodlí“, ale volnou rukou jsem zavadilo o něco, co jsem nechtěla, aby tam bylo. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Ne, ne, ne.

Osahala jsem to ještě pro jistotu, ale nespletla jsem se. Doopravdy se tam nacházela lopata a pytel. Já chtěl umřít sama, ne takhle. Začala jsem hystericky brečet, ale ovládala jsem se, abych nevydala ze sebe hlasité vzlyky. Opět jsem dala mobil před můj obličej a vytočila naposledy vytáčené číslo, což byl Liam. Po několika pípnutích to zvedl Liam.

„Můžeš mi do prdele říct, kde jsi?“ vyštěkl na mě Liam, aniž bych stihla cokoliv říct. Neodpovídala jsem, jen potichu vzlykala.

„Cath?“ zeptal se zděšeně, to jsem již nevydržela a vydala hlasitější vzlyk, „Catherine!! Jsi v pořádku?“

„O-on mě chce zabít!“ začala jsem vyvádět do telefonu, „já takhle nechci umřít.“ Vykoktala jsem ze sebe, dělal mi problém mluvit bez přestávek.

„Kdo on?“ Jeho hlas zněl neskutečně divně, nikdy jsem takový ton od něj neslyšela-plný starosti a zoufalství?

„Já-já nevím.“

„Dobře, hlavně se uklidni zlatíčko, dobře?“ řekl klidným toném. Ale já opět začala vyvádět.

„Kde jsi? Dokážeš to nějak poznat?“

„Nemůžu, já jsem v kufru“ zašeptala jsem, jelikož ztlumil rádio.

„Cath? Catherine!!“ zakřičel do telefonu. Já ho rychle složila a dělala, že spím. Ještě jsem si stihla utřít oči, aby nepoznal, že jsem byla vzhůru. Očekávala jsem v nejbližší chvíli jeho příchod, jelikož i zastavil. Bála jsem se a to neskutečně. Najednou se otevřeli dveře a moje srdce nesjpíš přestalo i bít.

„Pořád je mimo“ zařval neznámý.

„Ty seš naprostej kokot! Ty vole už vidím, jak se neprobudí, a bude to tvoje vina debile“ vyjel na něj druhý.

„Ty vole klid. Probudí se, uvidíš“ začal mi dávat facky, bolely a hodně, ale já to překonala a nepohnula se ani o milimetr. Myslela jsem si, že to vzdají a odhodí mě na nějaké cestě.

„Vidíš? Seš kokot!“ zařval na něj. Vytáhl mě surově z kufru a táhl mě za sebou.

Tak tenhle chlap asi nemá city.

Ne, že by mě položil na podlahu, ale on mě tam přímo hodil. Pro jistotu jsem začala mžourat očima, jako že se probouzím. Při pádu na podlahu, jsem se opět bouchla do hlavy a tohle byla doopravdy bolest. Opět jsem viděla rozostřeně, ale stejně- ty obličeje jsem nikdy v životě neviděla.

„Kurva vstala“ ozval se jeden z těch dvou, co stál přede mnou. Byl vysoký, černé vlasy na krátko, strniště a značné svaly. Nic zajímavého tedy až na jizvu, která se táhla od jeho obočí ke koutku úst. Ten druhý měl zrzavé vlasy a měl značně méně svalů než ten černovlasý.

„Vstávej“ zařval na mě. Snažila jsem se, ale všechno mě bolelo, ale překousla jsem to a pomocí stěny vstala. Stála jsem, ale moje hlava neměla moc daleko k tomu, aby explodovala bolestí. Černovlasý mě chytl za ruku a táhl mě do nějaké místnosti. Celý tento „dům“ nebo co to bylo, působil neskutečně depresivně a zničeně. Když otevřel dveře od té místnosti, tak jsem se zhrozila. Uprostřed místnosti stála železná židle a vedle ní stolek, na kterém byla zbraň, provaz a různé takové trýznící věci.  Nebránila jsem se, všechno mě bolelo a nechtěla jsem, aby mi ještě více ublížili.

„Pro jistotu“ zamrmlal si pod nosem a už mi vázal ruce za zády. Svázal je neskutečně pevně, až mi dřel kůži.

„P-proč tu jsem?“ vydala jsem ze sebe s potížemi. Měla jsem sucho v puse a bála jsem se. On se začal smát jak psychopat.

„No, máš takové kamarády a oni udělali něco, co se nám nelíbilo. A lepší si je hrát s někým, na kterém jim záleží.“ Dívala jsem se na něj zmateně.

To mě unesli kvůli autům?

„A taky potřebujeme od tebe něco vědět“ dodal.

„Řekneš nám to po dobrém nebo po špatném?“

„Já-já nic nevím.“

„Takž po špatném. Jak chceš.“ Nejdřív mi povolil ruce, nic jsem nedělala. Vzal něco ze stolu, a když jsem zaostřila, tak jsem zjistila, že to byla injekce.

Ne, já mám hrůzu z injekcí.

„Víš, trochu si s tebou užiju. A já mám rád ty, co se brání, a asi víš, že háčko (heroin) snižuje chuť na sex.“ Začala jsem brečet, ale věděla jsem, že mi to nepomůže.

Budu znásilněná, opět.

Uvázal mi jednu ruku zápěstím k opěradlu. A vpíchl mi jehlu do žíly.

„Máš tam jen několik géček, přece nechceme, aby si nám umřela.“