Without hope

32

„Mik- co?“ Podívala jsem se na ně zmateně.

„Neřeš“ odpověděl ledabyle Liam. A já se na něj podívala, jestli to myslí vážně. Nevěděla jsem, kam zmizlo to jeho milé chování. Vstala jsem a chtěla pomoct Zaynovi se sbíráním skla. Opatrně jsem si čupla a začala sbírat. Když už jsem měla skoro všechno hotové, tak jsem se pomalu zvedla a chtěla to jít vyhodit. Ale to bych nebyla já, kdyby se mi něco nestalo. Při vyhazovaní se mi jeden střep zařízl do dlaně. Sykla jsem a střep si vyndala. Jak nečekané, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Ruku jsem si dala do pěsti, aby to nějak nepoznali. Sedla jsem si zpět na gauč a opřela si hlavu o opěradlo. Vcelku mě bolela hlava, nejspíš z toho stresu. 

„Mike je „vedoucí“ jednoho gangu, soutěží s námi o prvenství a nedokáže snést prohru. Jelikož je takový ten velitel, tak je i po něm pojmenovaný ten gang. Myslel jsem, že už pochopili, že tohle město patří nám ale asi ne. Tohle jsme měli nejspíš brát jako nějaké upozornění nebo zastrašení. Už nesmíš nikomu otevírat dveře jasný? Nesmíš nikomu věřit. Ví, že k nám jaksi patříš a prostě chtějí využít naší slabiny, což seš ty. Každý den s tebou zůstane jeden z kluků. Jo a díky že si uklidila.“

Nevěnoval mi ani jeden úsměv ani pohled. Vlastně to co řekl, vyznělo, jako že všechno je moje vina. Vlastně ona trochu byla.

„Jak to, že jste tady tak brzo?“ Až po chvíli jsem si uvědomila, že přišli určitě o něco dřív, než měli.

„Po hodině jsme si všimli, že si nám několikrát volala. Tak jsme se rozhodli, že za tebou pojedeme.“

„Aha“ zamumlala jsem. Do pokoje vtrhl rozzuřený Harry.

„Ty!“ Ukázal na mě a nebezpečně ke mně přešel. „Už nikdy nešáhneš na moje věci! Rozumíš?“ Křičel na mě a nikdo se mě nezastal, ani Liam. Potáhl mě za vlasy nahoru. „Ptal jsem se, jestli si kurva rozuměla!“

Kývla jsem hlavou a přivřela oči. Moje hlava mi třeštila bolestí, jelikož jsem neměla ještě zahojenou ránu na spánku.

„Já ti na nic nešahala, jen jsem ti dala vyprat věci“ zašeptala jsem a doufala, že to brzy skončí.

„Snažil jsem se chovat normálně, ale teď vím, že jsi totální kurva“ pustil mi vlasy a mrskl semnou o zem. Jelikož jsem to neočekávala, tak jsem plnou sílou bouchla do hlavy. Ani jsem se nepohnula a přivřela oči. Mým tělem pulzovala bolest. Schoulila jsem se do klubíčka. Nebrečela jsem, i když to bolelo. Třásla jsem se.

„Tak tohle stačí“ chytnul Harryho Zayn a držel ho, aby mi ještě něco neudělal. Už jsem se krčila, jelikož se připravoval kopnout. Byla jsem zklamaná, že se mě nezastal a nechali ho být. Chovali se ke mně, jako kdybych byla bezcenná troska. Počkat to já vlastně jsem. Ležela jsem v klubíčku, drtila jsem rukama kolena, která byla přilepená na břiše. Snažila jsem se ignorovat bolest stehna a hlavy. Najednou se mě někdo dotknul a já s sebou leknutím trhla. Otevřela jsem oči a viděla jsem tam Nialla. Za ním stál Zayn stále držícího Harryho.

„Nech mě být“ zašeptala jsem. Hlas se mi zlomil a já sklopila hlavu. Ignoroval mě a chytl mě za ramena. Opatrně mi pomohl vstát. Já se ještě podepřela o gauč a stála jsem úplně. Nevěděla jsem kam jít. Domů jsem nemohla a tady s nimi jsem taky nechtěla být. Sedla jsem si na gauč a zkoumala moje nohy.

„S ní v jedný místnosti nebudu. Nechápu, jak s takovou kurvou tady můžete být:“ Hned jak to dořekl tak odešel. Ty slova mě bolely.

„Neříkej ji kurva, kurva už“ řekl klidně Zayn, ale Harry to už nejspíš neslyšel. V pokoji jsem zůstala já a ti 4.