Without hope

17

Potom jsem jen cítila náraz.      

Neviděla jsem přes to, jak mi slzely oči. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Bolelo mě celé tělo. Spadla jsem nejspíš ze schodů. Co to melu? Určitě jsem spadla.

Ano jsem šikovná..

Chvilinku jsem ještě ležela na studené podlaze a nabírala sílu. Člověku to přišlo, jako kdyby tam ležel hodiny, ale zjištění že jsem tam byla celkem ani ne dvě minuty mě udivilo. Ještě aby za mnou někdo z nich šel. Zasmála jsem se své naivitě. Nechápu, jak jsem mu mohla věřit. Lhali mi všichni.. Stačilo, kdyby mi to řekli a nemuseli lhát. Nesnáším lháře a tohle mě zklamalo a to to vypadalo na tak povedený den. To by bylo až moc divné, kdybych byla šťastná delší dobu

Co jsem komu udělala? Myslím, že si tohle všechno nezasloužím. Nezasloužím si, aby se ke mně chovali jako ke kusu hadru.. Já mám taky city, sakra!

Pomaličku jsem se zvedala, hlava mě bolela, jelikož jsem s ní trochu bouchla o zem, ale všechno převyšovala bodavá bolest v pravém kotníku. Utřela jsem si oči a podívala se na své prsty- celé černé od řasenky.  Poslední dobou jsem nějak strašně přecitlivělá. Zkoumala jsem chvíli můj kotník, sice nebyl nateklý, ale vcelku k tomu směřoval. Jemně jsem si po něm přešla.

„Au, špatný nápad“ zašeptala jsem pro sebe. Pomocí zábradlí jsem se zvedla, musela jsem vypadat.. divně. Každým krokem se má bolest stupňovala. Nemám se jak dostat domů, bolí mě kotník, potřebuju sejít schody.

Ještě by mohlo začít pršet ne?

Nevím sice jak, ale sešla jsem ty prokleté schody. Vyšla jsem z toho lží prolezlého domu. Ještě jsem se ohlédla nahoru na byt, ve kterém se nacházeli a zrovna v té chvíli se zatáhla záclona.. divné. Zašla jsem za roh a sedla si na zídku, která patřila nejspíš tomu domu, který se nacházel za mnou. Napravo se nacházel krásný park, ještě nikdy jsem v něm nebyla. Pomalým krokem jsem do něj došla a sedla si na lavičku, ani jsem si nějak neuvědomovala chlad, který působil na mou kůži.  Pozorovala jsem několik párů, které chodili sem a tam. Na jednu stranu nechci žádný vztah, ale na druhou mě to láká. Láká mě ten pocit bezpečí, ochrany, lásky.. Jsem ztracený případ. Slyšela jsem nějaké hlasy blízko mě, připomínal mi hlas taťky a ještě někoho. Nenápadně jsem se otočila a jen jsem se utvrdila a ačkoliv jsem toho druhého nemohla rozeznat, tak byl zatraceně sexy.. počkat Payne?

Co tady k sakru dělá? On a on? Cože?

Nenápadně, doopravdy nenápadně jsem se přiblížila ke stromu, abych slyšela z jejich rozhovoru co nejvíc. Nebo nechci, sice mě to strašně láká, ale není to správné.. Ne! Chci to vědět. Byla už docela tma, takže mě nemohli vidět, teda myslím. Doopravdy mě zajímalo co zrovna oni dva chtějí, byla jsem i tak zvědavá, že mě přestal bolet můj kotník.

„Takže rouzumíš?“ zeptal se s klidem Liama. Ten jen kývnul, teda aspoň to tak vypadalo.

„Už jsme udělali první krok, teď si na řadě ty Georgi“ počkat, počkat proč mu sakra Payne tyká? Vždyť mi ještě táta říkal, ať se s ním nebavím.

 Nechápu to, absolutně nic nechápu.

„Dobře, to jsem rád“ a poplácal ho táta po rameni.

„Ale jestli“ najednou zvážněl, „se to nepovede, tak je po vás.“ Ihned jak to dořekl, tak jsem ztratila rovnováhu, jelikož jsem stoupla na bolestivý kotník. Takže jsem spadla na zem.

Sakra, sakra, sakra.

Hned si oba dva šáhli za záda, ale když zpozorovali, že to jsem já, tak ruce spustily kolem těla.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě s klidem táta, nejspíš nechtěl dát najevo jeho udivení mísené s rozčílením.

Fajn Catherine můžeš buď utéct, nebo říct pravdu. Počkat, počkat můžu si ještě trochu pozměnit pravdu, to přece není lež. Jsem geniální.

„No, já jsem si byla zaběhat a zakopla jsem tady nějak o větev“ ukázala jsem na ni. Liam si mě celou dobu prohlížel, nebylo mi to příjemné.

„V tomhle oblečení?“ jen jsem kývla.

„Tak dobře“ řekl to, jako kdyby mu nic jiného nezbývalo. Odešel a vůbec se nezabýval tím ,že tady má dceru a nechal ji s někým s kým se nemá bavit.

Nějak mi přišlo divné, že jsem Liama cestou nikde nepotkala nebo neviděla.  Chtěla jsem se zvednout, ale kotník se znovu ozval. Nechci ho prosit. Ještě několikrát jsem se pokusila vstát, ale nešlo to. Viděla jsem, jak se mně přibližuje.

„Jdi dál“ řekla jsem nepříjemně, „ nestojím o tvou pomoc.“ Jako kdyby mě neposlouchal, kdyby neregistroval vůbec, že tady jsem.

„Fajn, tak mi jen pomoc vstát“ chtěla jsem přistoupit aspoň na nějaké řešení, ale ne. Sklonil se ke mně a vzal mě do náruče.

„Ihned mě pusť na zem“ začala jsem vyvádět, „jsem těžká a prostě, prostě mě pusť, slyšíš?“

Ignorant.

Najednou se zastavil.

„Proto nejíš?“ Neviděla jsem mu do obličeje, a kdyby mě nedržel tak pevně tak bych mu dala facku. Mlčela jsem, nechtěla jsem mu odpovědět.  Liam pomalu snižoval tempo, až úplně zastavil. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem, jelikož mě nenapadlo, co zase chce. Posadil se na lavičku a sedl si na bobek přede mne. Chtěla jsem se zvednout, ale chytl mě za ramena a posadil mě zpět.

„Co chceš?“ vyprskla jsem, nemám chuť na nějaké srandičky.

„Říkal jsem si, že tě nechám být, ale prostě ono to nejde. Nejde to, jelikož jsem si k tobě vytvořil nějaký pouto. Zasraný pouto, který se mi nikdy k nikomu nevytvořilo. Nevím, netuším, co to má znamenat. Chtěl jsem tě nechat být, přestat mít o tebe starost, ale do prdele nemůžu. Mám nějakou potřebu tě mít pod dohledem.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

„Nelžeš?“

„Vypadám, že bych kurva lhal?“ zvýšil hlas naštvaně, „promiň“ dodal. Sklonil hlavu a zkouma špičky svých bot.

„Dám ti další šanci, jedině když mi řekneš pravdu.“

Bylo vidět, jak celý ztuhl, ale nakonec přikývl.

Tak tohle bude ještě zajímavé..

Aaa strašně, strašně, strašně moc se omlouvám, že jsem nedala tak zatraceně dlouho žádný díl. Měla jsem problémy, tak snad mě pochopíte. Děkuju za všechny přečtení, votes, komentáře