Without hope

3

Liam tam stále seděl, dobré znamení -myslí to vážně. Je doopravdy divné, že souhlasil. Ale jsem neskutečně ráda, že nakonec řekl ano, jelikož jsem si ho vybrala, kvůli tomu že umí nejlépe matematiku z celé naší třídy, možná školy.

Pomalu jsem šla k němu, když jsem se přibližovala, tak jsem se začala blbě culit a smát. Měla bych s tím něco dělat, jelikož takhle se vždy chovám, když jsem nervózní. A doopravdy mi to vadí, jelikož můj smích nepatří zrovna mezi ty nejlepší, popravdě směju se doopravdy strašně, jestli bych to měla k něčemu přirovnat, tak to zní jako dušení a nějaké skuhrání o pomoc. Asi se to moc nedá představit, ale pravdu znám, je to doopravdy strašné. A stydím se sama ze sebe.

Liam se mírně posunul, aby mi umožnil lepší přístup na motorku. Nasedla jsem a opět ho pěvně stiskl. Nenápadně jsem nasála jeho vůni, voněl přímo božsky. Motorka vydala neskutečně nepříjemný a hnusný zvuk startování, kterého se tak bojím, rozjeli jsme se směrem dům, teda možná bytu Liama a tamtěch blbečků.

Po třech minutách vcelku rychlé jízdy jsme dorazily do vcelku bohatší čtvrti, doslechla jsem se, že kluci bydlí spolu a jsou vcelku bohatí, prý jeden z těch tupců má bohatého tatínka, zazobanci.

Zajeli jsme do parkoviště, které se nacházelo pod byty. Když zaparkoval na určené mí sto, tak zastavil, nejdříve jsem vystoupila první, všimla jsem si, jak mi přidržoval motorku- že by se aspoň jeden z nich uměl chovat k ženám? Zamnou byla zeď ihned jsem ji využila a opřela jsem se o ní, stále jsem vstřebávala to co se stalo- jsem venku bez povolení, s naprosto cizím klukem, na cizím místě, jela jsem na motorce, na motorce. Já jela na motorce, kdyby tady byla Sophie, tak by mi to neuvěřila. Chybí mi..

Liam mi poklepal na rameno a tím upoutal mou pozornost.

„Ano?“ 

„No víš, já bych vcelku rád, šel domů, ale jestli se ti tady libí, tak se můžeme učit tady, žádný problém“ chtěl udržet vážnou tvář, ale začal se smát a já s ním, tedy pokusila jsem se.

„No, víš“ naschvál jsem začala jako on. „Já bych tady klidně zůstala, miluju totiž motorky a jen ten pohled na ně mě uspokojuje“ řekla jsem mu s největší ironií, jakou jsem byla schopná říct.  Jen se zasmál, prohrábl si své vlasy.  Jeho smích je doopravdy krásný, ale nesmím zapomínat na to, že má pověst děvkaře a nevím čeho dalšího.

Nastoupili jsme do výtahu, přiložil tam nějaký čip. Ve výtahu byla tabule, na které se po přiložení čipu rozsvítila pětka, a to bylo nejspíše nejvyšší patro, usoudila jsem dle toho, že žádné jiné vyšší číslo tam nebylo. Po malé chvilce jsme dojeli rovnou do bytu.

Očekávala jsem něco jiného, nepořádek, rozházené lahve od pití a ještě nějaké kalhotky z rušné včerejší noci, ale nic. Byt byl, ale naprosto bez chyby a žádného smítka prachu. Vystoupila jsem ve výtahu a nejspíše jsem stála v obývaku, který byl spojený s kuchyní. Bylo to velké, na straně obývacího pokoje byla ještě chodba, a jak jsem si stihla, všimnou, tak myslím se třemi dveřmi, poté vedle mě byly schody, které nejspíše vedly do druhého patra.

„Sedni si tady“ Řekl, přičemž ukázal na gauč do tvaru L. Přikývla jsem a usadila se, citím se tady vcelku nepříjemně, nejspíš to vyvolává to cizí prostředí.

„Dáš si něco k pití, nebo k jídlu?“

Jen jsem zakroutila hlavu na znak, toho že nechci, jen přikývl a šel za mnou.

Přitáhl si k sobě baťoh a vytáhl z něj matematické tabulky, sešit a ještě nějaké papíry.

„Tak co nechápeš?“ zeptal se mě.

„No, uhmm“ začala jsem koktat, nevěděla jsem jak mu říct, že nechápu nic.

„Takže asi začneme od začátku?“ nejspíš pochopil, kam mým chováním mířím, přikývla jsem na znak souhlasu.

Po dvou hodinách

„Tak pro dnešek to nejspíš stačilo“ řekl Liam.

„No to teda,  děkuju , že s někým jako jsem já, strávíš čas“ poděkovala jsem mu, jelikož tohle ve mě vyvolávalo pocit blaženosti- jeho úsměvy, milé chování, jeho pozornost a hlavně trpělivost. Všechno mi dopodrobna vysvětlit, ale i když jsem se při pár věcích snažila sebevíc, tak jednoduše mi to do hlavy nešlo a to mi bylo líto, jelikož bylo vidět, jak se snaží.

„Nemáš zač“ jemně se usmál.

Podívala jsem se na hodiny, bylo kolem 18té taťka chodí obvykle domů kolem půlnoci, nebo před ní, ale dneska si nejsem moc jistá, jestli přijde. Panovalo mezi námi vcelku trapné ticho. Sice se bojím komunikace s cizími lidmi, zejména s kluky, ale měla jsem nutkání se ho zeptat na pár otázek.

„Payne?“ uhh měla bych se mu naučit říkat jménem, jméno Liam mi jen někdy omylem vyklouzne.

Z pohledu Liama

„Payne?“ ozvala se Catherine, při jejím hlase jsem ihned zpozorněl, zdál se mi hlasitější, ale to bylo nejspíše způsobené tichem, které mezi námi ještě před chvílí panovalo. Jen jsem se na ni pootočil, na znak toho, že má pokračovat.

„Proč bydlíš s těma, uhm jak bych jim řekla, ty víš, koho myslím“

„Protože jsme si to už jako malý kluci plánovali“ Při vzpomínce na naše dětství kde se za největší problém řešila dopitá limonáda, nebo rozbité koleno. Vcelku mi to chybí.  Dívala se na mě, nejspíš očekávala, že budu pokračovat.

„Známe se již od školky, tedy až na Louise ten k nám přišel později. Nejspíš se divíš, že spolu chodíme do třídy, ale jsme od sebe jen o 2 roky tedy přibližně, nejstarší je Louis ten má 19, teď v prosinci mu bude 20, asi ti přijde divné, proč k nám do třídy chodí Louis, když by již měl být na vysoké, Harry tomu bude teprve 18, a já, Zayn a Niall jsme stejně staří, tedy budeme mít příští rok 19“

„Louis se přistěhoval z Kanady spolu se svou rodinou, v tom by nebyl žádný problém, ale jeho mamka je z Paříže“ Catherine horlivě přikyvovala každému mému slovu.

„No a ona ho učila francouzsky a ne anglicky, takže když se přistěhovali do Anglie, neuměl jediné slovo anglicky, tedy když nepočítám „Hi“ “ Při vzpomínce na to jak jsme ho jako první naučili sprostá slova, mě neskutečně rozesmálo. Catherine se na mě koukala nechápavým pohledem.  Vysvětlil jsem jí to a ona se usmála, teda aspoň se snažila. Nejspíš by mi do toho nemělo nic být, ale proč se nesměje?, nechová se jako ostatní? Možná proto, že je jiná, nepatří do skupiny, takzvaných fiflen, ale musím uznat, že s nimi je nejlepší sex, nedělají si žádné naděje, slouží jen jak hračka.

Cath je naprostý opak

1)      Nelíčí se- tedy žádná řasenka, make-up a je taková jakou ji Bůh stvořil, přírodní.

2)      Nenosí výstřihy- nepotřebuje všem ukazovat svoje vyvinutá ňadra. I když musím uznat, že i když jsou zahalené, tak ten pohled není k zahození.

3)      Nenosí značkové oblečení, nebo výstřelky, podle nejnovějšího vydání módního časopisu, řídí se sama sebou.

4)      Má svůj názor, tedy někdy ho neřekne. Nechá se urážet, všiml jsem si toho tolikrát, ale nikdy jsem nebyl schopen se jí zastat, to by bylo moc lidské na moje postavení. Někdy mám chuť vzít všechny má rozhodnutí zpět.

5)      Nepatří mezi ty nejhubenější.

Tyhle názory jsem vyvodil jen od začátku roku, pozoroval jsem ji, možná že by nám i hrála do karet, ale o tom se musím promluvit ještě s klukama..

„Děkuju za dnešek, ale už potřebuju domů“ oznámila mi to, už když stála ve výtahu. Jakto, že jsem ji neslyšel? Nejspíš jsem se opět ponořil do mých myšlenek.

„Ahoj“ řekl jsem ji, ale nejspíš to slyšela tlumeně, jelikož dveře od výtahu se už zavíraly.