Without hope

10

„Co ti řekl?“ zeptal se mě ustaraně.

„Nic“ prohodila jsem rukou.

„Na co si se mě chtěla před tím zeptat?“ co jsem chtěla? Ach jo už si opět nevzpomínám.

„Kolik je hodin“ plácla jsem první věc, co mě napadla s domněním, že to bylo ono.

„Bude pět“

Prosím, ať si dělá srandu.

Vytrhla jsem mu mobil z ruky a podívala se na hodiny, měl pravdu.

Tak tohle není dobré.

Počkat, tohle je strašné, hrozné.

„Já, já musím“ vzala jsem si svůj baťoh, trochu jsem zakolísala, jelikož se mi zatočila hlava.

 A to jsem si myslela, že je mi už dobře.

Vykročila jsem, ale chytl mě za zápěstí. Sykla jsem bolestí.

Ihned povolil a sklopil lítostivě pohled.

„V tomhle stavu nikam nejdeš“ přitáhl mě k sobě, tentokrát za tričko.

„Myslíš?“ ironicky jsem se zasmála.

„Ne“ cože?

 Co to mele?

„Já to vím“ aha, aha pan to ví, pozor!!

„Ale prosim tě, nevíš nic“ přecedila jsem skrz zuby.

Nechci s ním mít nic společného a pospíchám domů. Taťka nebude mít radost..

„Co tě tak vytáčí?“ zvýšil na mě hlas a zvedl se ze židle.

Teď se cítím doopravdy malá.

„Ty, ty a ty!“ zrudla jsem. Proč se tak blbě ptá? Vždyť je to vidět! Začala jsem mu dloubat prstem do hrudníku.

„Proč se tak najednou staráš? To už ti nejsem ukradená? Ale když se mi smáli na chodbě, tak ty ses k nim přidal! A teď si hraješ na největšího zachránce. Proč?“ už jsem na něj začala křičet. Začaly se mi tvořit slzy. Nesmím brečet, nesmím ukázat, to jak jsem slabá, to jak mě dokáže, taková věc rozhodit.

Nesmím! Začala jsem mrkat, ale to nepomohlo. Slzy se přelily a stékaly po mých líčkách. Rychle jsem si je setřela, aby nic nepozřel, ale marně.

„Nebylo to správné“ zašeptal.

„Doopravdy?“ udělala jsem udivenou grimasu a hned poté se zasmála.

„A..“ chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě.

„Taky mě nech kurva něco říct“ vyjel na mě. Tahle stránka se mi nelíbí. Je děsivé jak rychle se mu zvedá hrudní koš. Prohrábl si vlasy, až teď jsem si všimla jeho potetováného rukávu.

Nechápu, jak se mi to může líbit je to naprosto odlišný typ člověka, než který je můj typ.

„Nevím, proč jsem se do prdele, tak choval, ale vím, že mě to mrzí kurva“ popotáhl se za vlasy, v té chvíli to vypadalo, jako kdyby si je chtěl vytrhat. Dívala jsem se na něj a zkoumala jeho oči, nešlo z nich nic vyčíst.

„Ale teď, teď vím, že chci vědět co ti je a chci ti pomoct“ řekl tišeji, než předtím a sklopil hlavu.

„Nechci tvou pomoc“ zasyčela jsem.

„Nebudeš semnou, takhle mluvit ty malá kurvo“ jeho tvář byla zrudlá, žíly vystouplé a dýchal jak býk po maratonu. Vlepila jsem mu facku. Nečekal ji a pravé líce si přetřel dlaní.

Dobrá rána Catherine.

„Takhle mluv na svoje děvky, ale ne na mě“ řekla jsem klidným hlasem.

„C-cath m-mě to mrzí, já to nechtěl říct“

„Drž ústa, všichni víme, že jsi to chtěl říct. Nevím, jestli by si to, řekl teď, ale předtím si to řekl a to se počítá. Tohle jsem si zrovna o tobě nemyslela“ řekla jsem opět klidným toném.

„Změnila ses“ zašeptal. Jak může vědět, jestli jsem se změnila?

Nezná mě a mohl by si to už uvědomit. Ale když to shrnu, tak mě zná víc, než všichni ostatní a možná i víc, než věděla o mně Sophie.

Takže, vlastně zná mě a to není dobře.

Já jsem tak blbá!

 „C-cože?“ byla jsem zmatená. Mlčel. Vzala jsem si baťoh a vykročila jsem, naštěstí tam nikdo nebyl. Vyběhla jsem z bytu a běžela pro případ, že by běžel za mnou.

Co si to namlouvám? Jsem přece kurva.

Byla už tma, domů mi to trvá cca. 15 minut chůze. Šla jsem pomalu, buď je doma, nebo v práci, nebo kam to chodí. Nikdy mi neřekl o jeho práci, co dělá, nic nevím. Můžu být vůbec ráda, že znám jeho jméno. V duchu jsem se ironicky zasmála. Na chodníku byly již listy, podzim už začal a s ním i chladné podvečery. Ruce jsem si dala do kapes od kabátu, ty mě zahřály. Asi po pěti minutách chůze jsem začala mít strašně nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval.

 Bojím se tmy, je pravda, že si někdy vymýšlím, ale tohle se zdálo tak skutečné. Šla jsem pod lampami, abych měla více světla. Každým okamžikem se pocit zvyšoval, stále jsem se otáčela za sebou, ale nic jsem neviděla. Najednou jsem uslyšela zakašlání, rychle jsem se rozběhla. Když jsem doběhla k nějakému růžku, tak jsem se opřela se o zeď a vydýchávala tento šok pro mé srdce. Už jsem nic neslyšela. Vzchopila jsem se a udělala jsem dva kroky, pro jistotu jsem se otočila, když jsem najednou ucítila něčí ruce na mé puse.

„Pššt a nic se ti nestane“ zašeptal mi do ucha. Na těle mi naskočila husí kůže a já se začala klepat. Tenhle hlas mi přišel povědomý, ale k žádné povědomé tváři jsem ji nedokázala přirovnat. A jelikož jsem mu stála zády, tak pátrání po tom jak vypadá, nejspíš skončilo u jeho hlasu.

„C-co chceš“ vykoktala jsem ze sebe. Bála jsem se neskutečně moc.

A lidi se mi smáli, že se bojím tmy.

„Řekl jsem, že se vrátím“

JSME NA 9.ACTION A 107. FF WOW!! TO JE UPLNĚ ÚŽASNÝ! A DĚKUJU ZA VOTES, READS A COMMENTS!!