Without hope

16

Nevím, jesli jste všichni četli 15. díl, ale pro jistotu dám odkaz do komentáře:) A krásné čtení!

Liam

„Běžte radši pryč“ oznámil nám Niall. Nikdo neodporoval, bylo by divný, kdyby se probudila a každý se na ni koukal. Přemýšlel jsem nad tím, tak posledních 5 minut- ano dlouhá doba. Nevím, chtěl jsem ji pomoct, ale vlastně ani nechci ji nijak pomáhat. Nechci vypadat jak nějaká padavka, vlastně se divím, jak jsem mohl přemýšlet, jestli miluji Sophie. Nemiluji ji, vlastně ji jen využívám pro sex.

 Jsem doopravdy hajzl, ale kurevsky sexy hajzl.

Vlastně ani nevím, co ti idioti mají v plánu. Jen vím, že prý „usnula“ v autě, tak ji odvezl k nám.  Niall to nechtěl udělat, protože je z nás asi ten nejměkčí. Nedokázal by dát holce facku, ale nedělá mu problém udělat nějakému zmrdovi utrpení do konce života.  Klukům jsem neřekl nic o jejích problémech a jejích ranách, ani Harrymu, který se na ni vyptával. Ale věděl jsem, co ji chtěli říct- chtějí ji nejspíš vysvětlit, že se s námi nemá bavit, protože kdybychom ji zatáhli do našeho světa, tak jsme my i ona v prdeli.  S kluky jsme byli v největší místnosti, což byl můj pokoj. Během chvilky co jsme tam byli, mě seznámili s jejich plánem. Niall měl Zaynovi napsat zprávu a my tam napochodovat jakože o ničem nevíme. A prostě myslím, že Harry má opět vyvádět, že jí to už říkal a blabla a Zayn ho měl schladit a potom nějak mile naznačit, že má pravdu a bude to tak doopravdy lepší. Vlastně tahle „akce“ je i pro její dobro.

Catherine

Otevřela jsem oči a chvilku jsem si musela zvykat na změnu. Párkrát jsem zamrkala, abych rozeznala místnost. Znala jsem ji, přece tohle je obývací pokoj těch uhm blbů. Ležela jsem na gauči a byla přikrytá dekou. Trochu jsem otočila hlavou a málem mi vyskočilo srdce z těla, jak jsem se lekla. Patřím k těm nejspíš nejvíc lekajících se lidí. Seděl tam ten blonďáček, chtěla jsem se na něj usmát, ale při vzpomínce jak jsem se sem dostala, tak jsem se zamračila. Chtěla jsem se zvednout, ale můj únosce se zvedl a zase mě posadil na gauč. Podívala jsem se na něj tázavě.

„Ještě čekáš, že tady zůstanu potom, co si mě unesl?“ řekla jsem vcelku nepříjemným tonem. On se na mě nechápavě podíval.

„O čem to mluvíš?“ snažil se zadržovat smích. Stál přede mnou, já stále seděla na gauči a byla přikrytá.

„O tom jak si mě něčím omráčil nebo co to bylo a odvlekl mě sem.“ Začal se smát.

Cože?

„Proč se směješ?“ docházela mi trpělivost. On mě unese a potom se směje, tohle není normální. A prostě nic nechápu. Vypadal tak zlatě a mile, ještě semnou zpíval a potom tohle? Co to kurňa je?

„Tobě“ jak to dořekl, začal se smát jako idiot. Nechápu ho.

„Ty, ty si myslíš, že jsem tě unesl?“ říkal se smíchem.

„Ne, všechno jsem si vymyslela“ odfrkla jsem. 

„Já tě neunesl“ nadechl se a pokračoval dál, „usnula jsi mi v autě, tak jsem tě odvezl sem, jelikož si mi neřekla, kde bydlíš.“ Prozkoumala jsem jeho tvář, jestli nenajdu špetku nervozity, strachu, lži. Ale nic, nic jsem nevyčetla. Nerada jsem to přiznávala, ale takové sny se mi zdáli a zdávají dost často. Ale ono to vypadalo, tak reálně.

„Měla bych se jít dát léčit“ zkonstatovala jsem nahlas.

„Ne, jen nejspíš tvůj sen vypadal, tak reálně, že si si myslela, že je to pravda“ pousmál se polovičním úsměvem.