Without hope

6

Seděl tam, měl na sobě černou mikinu, tričko s různými ornamenty a spadlé khaki kalhoty. Představuji Vám pana Payne.  Díval se a zkoumal mě svýma hnědýma očima. Abych uznala, někdy jsem se v nich doopravdy ztrácela.  Sedla jsem si na židli naproti něj.

Neznám ho..

Nechci tady být.

Zachraňte mě někdo prosím.

Pocit omdlení se dostavil, nejde odehnat. Je větší a větší, měla bych se napít. Vzala jsem mou tašku, která byla položena vedle mě a začala jsem hledat lahev s čajem.

Nikde nic, to snad ne.

„Hledáš něco?“ ozval se jeho hlas.

„Ne, ne nehledám“¨

„A v tašce hledáš jen tak pro zábavu?“ dobře, uznávám, neumím lhát.

„No,uhm hledám flašku na pití“ odpověděla jsem mu vcelku zoufalým hlasem a podepřela jsem si hlavu, jelikož mi doopravdy nebylo dobře.

„Cath, jsi v pořádku? Tady na“ podal mi lahev se známou tekutinou. Payne pije čaj? Ta představa jak sedí tenhle potetovaný u stolu s šálkem čaje, mi přijde vcelku komická.

Co když tam je něco na uspání a potom mě unese? Nebo drogy?

Stop. Moje myšlenky jsou doopravdy absurdní, ale co když?

Ne, určitě by neunesl někoho jako mě. Ve všední den, ve škole, přede všemi těmi studenty.

Je to neskutečně nehygienické, ale moje bolest hlavy a pocit omdlení se stále blížil. Stále tu lahev držel. Pomalu jsem si ji od něj vzala a napila se, pocítila jsem na jazyku zelený čaj, čistě zelený čaj s trochou citronu. Přesně takový jaký si dělávám každé ráno.

„Děkuju“ řekla jsem mu, myslím, že mi ten čaj nepomohl. Je mi doopravdy špatně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Počkat.. starostlivě? Payne? Tak to je extra divný, doopravdy. Nedokážu si Payne představit jako nějakého starostlivého tatínka s hromadou dětí.

Ne, jsem přece naprosto v pořádku. Obvykle si piju od cizích lidí, obvykle si jen tak podpírám hlavu a vypadám, jako když bych měla každou chvíli umřít. Každý den to přece dělám.

„Mohlo být i líp“ hah jasnější odpověď jsem mu už nemohla dát. Chtěl ještě něco říct, ale vyrušila ho Sam.

„Takže teď se navzájem seznamte“ a jednorožce potkat nechce?

„Takže?“ snažila jsem se navázat konverzaci.

„Takže nic“ odsekl Payne, tak hnusným způsobem.

„Víš, já se tady jak naprostá kráva snažím navázat konverzaci. Tohle všechno mi je proti srsti! Nenávidím konverzaci s lidmi. Nenávidím lidi, takže byla bych ráda, kdyby si mi to trochu usnadnil, protože ne každý je, tak úžasný jak ty!“ vyprskla jsem mu do obličeje, měla jsem co dělat, abych na něj nezačala křičet, ale nechtěla jsem na sebe upoutat všechnu pozornost. Upřímně, vcelku jsem žasla nad mým projevem, nikdy jsem nevyjela na člověka. Nikdy jsem nemluvila sprostě, vlastně ano, ale to je minulost.  Vytáčí mě jeho bipolárnost. Jednu chvíli se chová mile, ohleduplně a potom se chová jak naprostý idiot. Jsem tak rozčílená! Mlčel.

Byla jsem až moc drsná?

Měla jsem být milejší?

Zase se dostavují pocit vyčítání.