Without hope

1

Kolem čtvrté ráno jsem se rozhodla, že vstanu. Chtěla jsem se totiž vyhnout oplzlým kecům mého otce. I když ráno vypadal vcelku mile a snažil se, tak i chovat.

Ale i kdyby mi snesl modré z nebe, tak mu to nikdy neodpustím, musím to ještě rok vydržet.  Rok mi oproti tří let příjde jako kratší doba. Kvůli němu jsem si vytvořila dá se říct strach navázání kontaktu s lidmi, kvůli němu nemůžu mít ani kamarády, musím totiž pokždé po škole přijít domů, bojí se, že to někomu řeknu. Vždy jak příjdu domů musím mu zavolat z pevné linky, aby se ujiistil, že jsem doopravdy doma. Poté už můžu normálně ven, ale moc to nezkouším. Protože na to může kdykoliv přijít, ale je větší  pravděpodobnost že ne, protože přichází domů až kolem jedenáté večer. Někde v hloubi duše ho mám ráda, ale všechnu tu lásku předčila nenávist.

Odkryla jsem peřinu a ovál mě studený vzduch. Jelikož nemáme peníze na to, abychom zaplatili plyn, protože jen tak tak máme na zaplacení nájmu. Stejně potraviny jsem si kupovala same, ale těch nebylo moc. Proč? Protože v poslední době jsem skoro vůbec nejedla. Tedy, když nepočítám žvýkačky, díky nim jsem vždy zahnala hlad. Ale jestli jsem chtěla nové oblečení nebo dokonce zaplatit něco do školy, musela jsem to všechno platit ze svého. Nebýt mé brigády, tak bych byla upřímně v háji.

Svou brigádu doopravdy miluji, je to vymohání ve školce. Dětem se vždy plně věnuji, a dávám jim lásku, lásku která mi nebyla za poslední dva roky opětována.

Nohy jsem přehoupla na kraj postele. Mám malou postel, ale jsem ráda, že mám aspoň nějakou a nemusím spát na zemi. Symbolicky jsem vykročila pravou nohou.  Z postele jsem udělala dva větší kroky a stála jsem u skříně, mám malý pokojíček, ale stačí mi. Ze skříně jsem si vytáhla spodní prádlo,uplější džíny a vínově červené tričko s dlouhým rukávem, stejně jako ostatní. Měla jsem jen trička, mikiny nebo svetry s dlouhým rukávem. Neměla jsem žádné tílka, nebo dokonce šaty. Nesnášela jsem je a nechctěla jsem riskovat, to že by někdo viděl mé jizvy. Potichu jsem otevřela dveře od pokoje a po špičkách přešla do koupelny, která byla naproti mému pokoji. 

Náš byt se skládá ze čtyř místostí, což je koupelna, můj pokoj, obývací pokoj spojený s kuchyní a ložnice rodičů, ted spíše jen otce.

Přivřela jsem dveře a přešla jsem k zrcadlu, vytáhla jsem korektor se, kterým jsem zakryla mé kruhy pod očima, které byly způsobeny krátkým spánkem. Nepotřebovala jsem řasenku nebo dokonce make-up, jelikož i kdybych přišla nejlíp namalovaná, tak bych slyšela nadávky.

Tak proč se zbytečně snažit že?

Trochu jsem si pročesala vlasy rukou, nechala jsem je volně.

Mám je jemně vlnité, nepotřebuji je žehlit, mám je ráda takové jaké jsou. Vlasy a oči jsou nejspíš jediná věc, kterou mám na sobě ráda.

Opět jsem přešla do svého pokoje. Tam jsem se převlékla, vzala si batoh a šla potichoučku do kuchyně. Doopravdy nechctěla, aby se probudil. V kuchyni jsem zapla varnou konvici a vypla ji ještě před tím, než mohla vydat cvaknutí, které značí, že je voda uvařená. Do termohrnku jsem dala jeden sáček zeleného čaje, jak to dělávám každé ráno a zalila to vcelku horkou vodou.

Nesnídala jsem, jsem dost tlustá.

Vzala jsem si termo hnek, který jsem po chvíli položila na odkládací stolek u vchodových dveří, potřebovala jsem si vzít bundu. Ještě jsem si nazula boty, na rameno jsem si pověsila tašku a do pravé ruky ttermohnek a pomalu jsem vyšla z bytu. Sešla jsem schody a dala se na cestu ke škole, která mi trvala kolem půl hodiny. Protože bylo kolem půl sedmé, tak jsem šla vcelku pomalu.