Without hope

27

„Nenávidím tě Zayne!“ Řekla jsem skrz smích.

„Cože si to řekla?“ Přešel ke mně se šibalským úsměvem, chytl mi ruce a dal mi je nad hlavou.

„Já? Nic jsem neřekla“ a dělala jsem, že tam nejsem.

„Řekni to“ naléhal ne mě.

„Ne“ zasmála jsem se, „pusť mi ty zápěstí prosím.“   Pustil a je posadil se vedle mě a já si také sedla, abych se necítila nějak divně.

„Moc o teď nechci rozebírat, ale musím to zjistit, ano?“ Prohlídla jsem si jeho tvář a upravila si vlasy. Pro větší pohodlí jsem si sedla do tureckého sedu.

„Dobře? Tak se ptej“ usmála jsem se. Nevěděla jsem, na co se chce ptát, ale měla jsem z toho blbý pocit. Byla jsem nervózní, tak jsem si začala kousat dolní ret.

„No“ poškrábal se na krku, „musíš mi říct všechno, co si pamatuješ.“

„M-musím?“ On jen přikývl a pohladil mě po zádech.

„Musíme to vědět. Abychom mohli nějak zakročit.“

„Jak zakročit?“ Podívala jsem se na něj zmateně.

„Nepamatuješ si, co ti řekli?“ Zeptal se opět a ignoroval mou otázku. V té chvíli v mé hlavě běhalo nespočet otázek a já nevěděla ani na jednu odpovědět. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct, co mi udělali nebo držet jazyk za zuby.

„Já o tom nechci mluvit“ zaskuhrala jsem a doufala, že to pochopí, ale on jen zakroutil hlavou.

„Ne! Nebudeš pořád před sebou utíkat, takže mi řekneš pravdu o tom, co se stalo, ale i o celém tvém životě, jasný?“ Nejspíš mi chtěl pomoct, ale já o ni nežádala a ani po ní netoužila. Jen jsem prostě chtěla být opět sama. Najednou mi něco projela jedna myšlenka hlavou. Věděla jsem, že nebudu schopná mu to říct, ale napsat to by nebyl až tak špatný nápad.

„Odejdi“ řekla jsem nepříjemně a potom jsem sama sebe za ten ton pokárala. Zayn se na mě zmateně podíval a nevěděl, která bije.

„Ne, nikam nejdu, než mi neřekneš to, co jsem chtěl“ stál za svým a mně docházely nervy.

„Zayne odejdi“ zabručela jsem a v duchu počítala do 10.

„Je to můj pokoj“ protestoval.

Fajn, jak chceš Maliku.

„Seš blb. Promiň za ty slova, ale jsi. Když něco holka chce, tak je to kvůli něčemu, nemyslíš? Chtěla jsem mít klid a všechno si promyslet a napsat to na papír. Ale ty ne, ty se ani nezeptáš!“ Vyprskla jsem. Je pravda, že jsem měla trošičku vinu já, když jsem mu nic neřekla a ani nepoprosila.

Trošičku? Když jsem mu nic neřekla, myslel si, že chci odejít. Fajn uznávám moje chyba, ale omlouvat se mu nebudu.

„Promiň“ řekla jsem a nevěřila sama sobě.

Netvrdila jsem ještě před chvílí opak?

„Fajn buď tady“ zvedla jsem se a trochu doufala, že mě zastaví, ale on byl ticho. Cestou jsem si ještě vzala několik čistých papírů a pero, které leželo vedle nich. Přešla jsem na balkon a sedla si tam na takový gauč nebo co to bylo. Venku svítilo sluníčko, ale foukal studený vítr a proto jsem kolem sebe obmotala huňatou deku. Věci jsem položila na stůl a přemýšlela nad tím co začít psát a kde začít.

Uhm, nikdy jsem nepsala takový dopis, vzkaz, takže vlastně ani nevím jak začít. Chtěl si vědět všechno, tak i řeknu všechno. Jmenuji se Catherine Anne Daniels, narodila jsem se 1. 1. 1996. Nenávidím narozeniny a tak i jejich oslavování. Neptej se proč, sama to pořádně nevím a v hlavě si to pořád uspořádám, ale na nic jsem stále nepřišla. Mám maminku a zrovna s ní teď moc nevycházím, ale mám ji radši než cokoliv na Světě. Bohužel má postižení, je skoro nevidomá a má ještě problémy s imunitou atd. Prostě to s ní vypadá špatně a strašně mě to mrzí. Jmenuje se Rose a měla sestru. Jmenovala se Linda, ale bohužel umřela. Nebudu tady psát, jak mě to zasáhlo a jak jsem se cítila a zničila. Potom mám tátu, jmenuje se Robert.