Without hope

34

Ráno mě probudilo tiché otevření skříně. Otevřela jsem oči a měla jsem nádherný výhled na Liama jen v ručníku. Zkousla jsem se do rtu a zavřela ještě oči. Byla jsem nesmírně unavená z toho, co se stalo za celou tu dobu a celkově. Byla sobota a to znamenalo, že jsem měla následující den už „přijet“ domů. Stále jsem nemohla uvěřit, že mám přítele. Sice jsme se za těch pár dnů dokázali nespočetněkrát pohádat, ale takovou máme oba dva povahu. Nějak jsem celkově změnila mé chování. Když se mi něco nelíbilo, tak jsem to řekla narovinu a zvýšila počet mých ironických poznámek.

Trochu jsem s sebou pohnula a trochu pootevřela oči, chtěla jsem, aby si mě všiml. Stále nic se nedělo, tak jsem si trochu odkašlala. Ihned se otočil a zaculil se.

„Princezna se probudila.“ I přesto že se mi tak říkalo předtím a ne zrovna v dobrém smyslu, tak jsem se musela uculit. Přivádělo mě to do rozpaků a nikdy jsem nevěděla co odpovědět, proto jsem se vždy jen culila. Poklepala jsem na místo vedle sebe a čekala, až ke mně přijde.

„Co když nepůjdu?“ Poškrábal se na bradě a stále stál jen v ručníku u skříně.

„No já nevím“ škádlila jsem ho. „Tak nejspíš bych ti zakázala mě líbat.“

„Jo to by se dalo zvládnout.“ Otevřela jsem ústa a dělala, že se mě to strašně dotknulo.

„A potom bych ti vzala playstation.“ Ihned jak jsem to dořekla, se ten blbeček rozběhl za mnou.

„Hej!“ Bouchla jsem ho do hrudě.

„Tak sorry“ ohradil se a vykouzlil svůj neodolatelný úsměv. Opřela jsem se o jeho rameno a on si svou ruku obmotal kolem mého pasu.

„Liame?“

„Uhh?“

„Proč se mnou chodíš?“ V hlavě jsem měla strž otázek a myšlenek. Nějak jsem prostě nedokázala zjistit, proč chodí zrovna s semnou, když mohl mít, jakoukoliv na kterou si ukázal.

„Co to meleš? A o tomhle se s tebou nehodlám bavit“ odsekl, což znamenalo, že na to odpovídat doopravdy nebude. Byl neskutečně bipolární.

„Fajn“ zamumlala jsem. Trochu jsem se posunula výše a přivoněla mu ke krku.

„Voníš božsky.“ Opět jsem se vrátila na své „místo“. A až teď jsem si všimla, že má na sobě stále ručník. Stále JEN ručník. Prsty jsem mu začala obkreslovat jeho svaly na břiše. Ani jsem si nevšimla, že jsem se málem prsty dostala pod jeho ručník.

„Málem bych se udělal jen z tvých dotyků“ vydechl. Já se na něj vyděšeně podívala. Ještě jsem si stále nezvykla na jeho chování. Políbil mě na vlasy a vstal. Přešel ke skříni a převlékl se a já samozřejmě zavřela oči, jako vždy.

„Jdeme snídat“ vyšel ze dveří a já šla za ním. Musela jsem jíst s ním nebo před někým z kluků. Nevěřili mi, že to sním a že to nevyzvracím. Kdysi jsem si vyvolávala zvracení a opět jsem to udělala, když kolem procházel Liam. Jeho přednášku si pamatuji ještě doteď.

Neměla jsem hlad, ale musela jsem jít. Neměla jsem chuť k jídlu.

Abych pravdu řekla, tak se ke mně začal chovat Zayn jinak. Víc pečovatelsky a starostlivě. Vadilo mi to, ale nemohla jsem to změnit, jelikož byl tvrdohlavý a bylo mu jedno, co řeknu. Zbytek kluků se ke mně stále choval stejně-Louis stále zhulený a v dobré náladě, Harry, který se na mě ani jednou nepodíval a nakonec blonďáček, kterému bylo všechno jedno.

„Tady máš“ dal přede mě Liam talíř s hromadou jídla a k tomu čaj. Talíř jsem automaticky odsunula od sebe a přisunula si čaj. Ihned jsem schytala Liamův káravý pohled, musela jsem si zpět přisunout svůj talíř a začít jíst. Snědla jsem asi půlku malého krajíce chleba a už se mi zvedal žaludek. Viděla jsem jak mě Liam zkoumá pohledem a je připraven mě kdykoliv chytit a nepustit na záchod. Vlastně jsem ani jeho konání nechápala. Zvracela jsem jen jednou. Napila jsem se čaje, ale bylo mi ještě více na zvracení.