Without hope

52-The End

 Měsíce ubíhaly jako voda a den porodu se pomalu ale jistě blížil- a to myslím doslova, za +- týden ho/ji budu držet v náruči. Já jsem se snažila být v klidu, abych tomu drobečkovi nijak neublížila, ale s Liamem to byl dost těžké. Pořád na mě dával pozor, pomalu mi zakazoval i chodit a musela jsem být obsluhovaná. Při poslední kontrole což byla v 8 měsíci, mi doktor řekl, že pro mě bude nejlepší volbou císařský řez kvůli srdci, jinak by porod nemusel dopadnout vůbec dobře.

Měla jsem v plánu jet do domu, kde jsem vyrůstala a oznámit jim, že za malou chvíli se stanou prarodiči. Ale nakonec jsem přišla, že bude lepší, kdybych pozvala i rodinu Liama a navzájem by se seznámili a rovnou jim ukázali miminko.

Seděla jsem na gauči a zároveň si balila zavazadlo do nemocnice. Liam na mě naléhal, protože nevěděl, kdy to na mě přijde a že by byl „strašně“ vystresovaný a nezvládnul by sbalit ty potřebné věci. Dala jsem tam poslední věc a zavřela tu tašku. Natáhla jsem se na postel a přiložila si ruku na bříško a najednou jako kdyby mě vycítilo, mě koplo.

„No ahoj fotbalisto nebo fotbalistko,“ zašeptala jsem a pohladila moje už doopravdy velké bříško. Pousmála jsem se nad tím, že už čekám miminko a jak se to rychle seběhlo. Pozítří má být mé a Liamovo výročí, co jsme spolu a já se divila, že už uběhl rok.  

Od toho co jsem byla se Zaynem v té restauraci, tak nebyla žádná zmínka, informace o Ryanovi.. jako kdyby se vypařil ze Země. A já byla ráda, že se už nic takového nemusí řešit. Ani kluci neměli žádný problém s nikým, takže probíhaly jen obchody a žádné vraždy- za co jsem byla nesmírně ráda.

Během mého balení jsem měla puštěné písničky a najednou naskočila „Something more“ od Secondhand Serenade. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem tu písničku dlouho neslyšela. Ta skupina nebyla nijak moc známá, ale já vždycky měla ráda ten text. Nejradši jsem měla tuhle část „

There must be something more

Do we know what we're fighting for

Breathe in, breathe out

Breathe in, breathe out

And all these masks we wore

We never knew what we had in store

/Musí tu být něco víc

Víme, pro co jsme bojovali?

Nadechnout se, vydechnout

Nadechnout se, vydechnout

A všechny tyto masky, které nosíme

Nikdy jsme nevěděli, co máme ve skladu/

Když jsem předtím poslouchala tu písničku. Nevěděla jsem, pro co bojuji, vlastně jsem ani neměla pro co bojovat. Ale teď jsem měla jasno a vytáčelo mě, že mi to předtím nedošlo. Měla jsem bojovat pro lásku, protože láska ti vykompenzuje všechno, co ti chybí.

Usmála jsem se nad mou myšlenkou a prohrábla si mé vlasy a podívala se na sebe do zrcadla. Nestála tam troska jako kdysi, stála tam silná žena. Sice mi to trvalo skoro 18 let, ale pochopila jsem to. Člověk na sobě musí najít nějakou hezkou věc a říkat si „sice nemám hezké tělo, ale mám hezký úsměv“ a věřit si. Zasmála jsem se nad mou „psychologickou“ chvílí a usmála se na sebe do zrcadla.

 Z komody u zrcadla jsem vzala telefon a vyfotila se. V jedné ruce byl Iphone a druhá byla na mém bříšku, na obličeji mi panoval upřímný úsměv. Po vyfocení jsem se podívala na fotku a byla rozhodnutá, že mu ji věnuji k výročí.