Without hope

50

„Prosím“ řekl Zayn, když mi podržel dveře od auta, s kterým jsme přijeli do vcelku luxusní restaurace, která nesla název „Texture“. Šel vcelku blízko mě a jeho ruka stále „omylem“ narážela do té mé. Každý dotek- i přes můj nechtíč- mi způsoboval husí kůži. Nebyla jsem zvyklá, aby se mě dotýkal někdo jiný kromě Liama takovým způsobem.

 Zayn mi opět otevřel dveře, tentokrát do restaurace a já se na něj vděčně usmála.

Možná byl Liam můj přítel, ale choval se ke mně naprosto jinak. Přišlo mi, že mě bral spíše jako samozřejmost a i kdyby udělal největší blbost, tak bych se k němu vrátila. A ta jeho domněnka o mé přítomnosti navždy způsobovala, že se ke mně Liam nechoval někdy moc příjemně, choval se ke mně mnohdy ne moc galantně a spíše jako ke kamarádovi než k přítelkyni. Mrzelo mě to, ale nebyla jsem nikdy schopná Liamovi sdělit mé pocity. Nechtěla jsem mu připadat jako dotěrná a nestabilní.

Seděli jsme se Zaynem naproti sobě a usmívali se na sebe. Nemohla jsem říct, že atmosféra byla nepříjemná nebo dokonce napjatá, protože to nebyla pravda. Ale bylo to takové divné, protože jsem věděla, že ke mně Zayn přechovává nějaké city a to to dělalo všechno těžší a zamotanější.

Přišel k nám číšník, podal nám jídelní lístek a zeptal se nás, co chceme pít. Aniž bych stihla otevřít pusu, Zayn již odpověděl, že chceme víno. Já se na něj zmateně podívala, zezačátku nevěděl, co mi je, ale potom mu to došlo.

„Omlouvám se, ale víno to bohužel nebude. Tak nám dejte jen vodu s mátou a citrusy.“ Číšník odešel a já konečně otevřela jídelní lístek, ve kterém převládaly názvy jídel, které jsem nikdy v životě neviděla, natož jedla. Nasucho jsem polkla a vyděšeně zkoumala názvy.

„Všechno v pořádku?“ Ujistil se číšník, u kterého jsem ani nepostřehla jeho příchod.

„Ano“ odpověděla jsem a nakonec se vřele usmála. Celkově jsem se cítila uvolněně. V restauraci byla živá hudba. Na stupínku stála slečna s houslemi a všechny tony, které se ozývaly, zněly tak uklidňující.

„A co jste si vybrala?“ Oplatil mi úsměv číšník a na konci mrkl. Vypadalo to, jako kdyby naprosto ignoroval Zayna. Ukázala jsem prstem na jídlo, které se mi asi nejvíce zamlouvalo. Číšník si to zapsal a potom se-vypadalo to jako z donucení- zeptal i Zayna, co si vybral. Ten si vybral to stejné co já. Když konečně číšník odešel, tak jsem se po dlouhé době podívala i na náhradníka za mého přítele. Právě mě taky pozoroval, když se naše pohledy střetly, tak jsme ani jeden neuhnuli.

„Promiň, zapomněl jsem, že nemůžeš pít.“ Omluvně se na mě podíval a já nad tím mávla rukou.

„To vůbec neřeš! Řekni mi, že jsi taky neznal ani jedno z těch názvů?“ Bylo chvilku ticho, ale potom se začal smát. Možná trochu hlasitěji, protože se na nás několik lidí nepříjemně podívalo.

„Já taky ne.“ Zasmál se a porozhlédl se po restauraci a všem věnoval zamračený pohled.

„Taky ti přijde, že jsou tady jenom snobové?“ Zeptala jsem se a doufala, že se mnou bude souhlasit.

„Přesně! Jako kdyby jejich prdel nemohla zajít do fast-foodu. Myslíš, že v něm vůbec byli? Nebo myslíš, že fastfood berou jako sprosté slovo?“ Zasmál se a já s ním. Jestli jsem předtím říkala, že už se k sobě nechováme, tak jako dříve, tak jsem musela být něčím zaslepená. V ten večer mi to přišlo, jako kdybychom si rozuměli jako nikdy předtím.

Číšník opět přišel k našemu stolu a já mu nevěnovala ani jeden pohled. Přišlo mi to už trošku neslušné vůči Zaynovi. Zamumlala jsem poděkování a začala pomalu jíst.  Byl to losos a k němu různé druhy zeleniny a vypadalo to nádherně. Po chvíli jezení jsem se zvedla a odešla na toalety. Byly tam jedny dveře, kde se nacházely dámské záchody a vedle nich se nacházel nouzový východ.