Without hope

43

„Ano?“ Ozval se Liamův hlas ve sluchátku. Jeho hlas mi vyrazil dech. Neslyšela jsem ho den a zdálo se mi to jak několik let. Neměla jsem sílu odpovědět, proto jsem jen do sluchátka zběsile dýchala.

„Kdo tam je?“ Ozvalo se opět ze sluchátka. Ale to jsem již nevydržela a rozbrečela se. Stále jsem neodpovídala.

„C-Catherine?“

„L-liame?“ Zašeptala jsem zlomeně. Opřela jsem se o sklo budky a pomalu se svezla dolů. Kupodivu se drát nepřetrhl. Díky tomu kdo vymyslel dlouhé dráty do telefonních budek.

„Jak se ještě opovažuješ mi volat?“ Liam zvýšil hlas a já se ještě více rozbrečela. Ale zasloužila jsem si to. Kdyby mi někdo býval napsal dopis jako já, tak bych ho nenáviděla-neměla ráda- a nikdy s ním nepromluvila.

„L-liame poslouchej mě“

„Ne ty poslouchej mě! Nevím, o co ti šlo, ale seš děvka stejně, jako jsem to vždycky říkal. Catherine, já normálně lituju toho dne, kdy si mě oslovila o doučování. Měl jsem tě už předtím poslat do prdele. Nikdy v životě tě někdy slyšet ani vidět. Seš moje minulost, u které si přeju, aby se nikdy nestala! Rozumíš? Přeju si, aby děvka jako ty neexistovala! Zlomila si mi srdce. Doufám, že seš šťastná s tím kokotem. Jak se vůbec jmenuje?“ Jeho hlas postupně zvyšoval, ale když už jsem si myslela, že začne křičet, tak byl klidný.

„R-ryan“ opět jsem vykoktala a snažila se uklidnit namotáváním drátu na prst.

„Kdo že? Můžeš aspoň mluvit srozumitelně?“ Zavrčel a já si dokázala představit, jak chodí nasupeně po pokoji.

Ale nějak mi nedocházelo, proč chce vědět jeho jméno. Třeba mu na mě pořád záleží.

Při té myšlence jsem se pousmála a přešla prstem po srdíčku.

„Ryan“ řekla jsem o něco zřetelněji než předtím. Už jsem naštěstí nebrečela. Snažila jsem se pomalu dýchat, tak jak mě to jednou Liam učil.

„Příjmení?“ Zavrčel a zněl trochu nejistě.

„Proč to chceš tak vědět Liame?“

„Odpověz a nesnaž se mě nasrat ještě víc.“

„Já-já jeho příjmení neznám.“ Zamumlala jsem a cítila jsem se nejistě.

„Jak jeho příjmení neznáš? Když si mě kvůli tomu bastardovi opustila! Catherine jestli je tohle nějaká hra, tak se ti náramně daří, jelikož mě každým slovem čím dál víc sereš.“

„Ale já ho doopravdy neznám Liame. Já nejsem tak blbá..-“

„Ne Catherine, máš pravdu. Ty nejsi blbá, ty seš píča.“

„Ale Liame!“ Neozýval se. „Liame“ pokusila jsem se o to znovu, ale bylo hluché sluchátko. Chtěla jsem hodit do něj ještě nějaké peníze, ale měla jsem u sebe jen blbu kreditní kartu. Právě jsem si s prominutím posrala život. Jestli Ryan zjistil, že jsem utekla, tak mě čeká trest a bratra.. Ne, nechtěla jsem na to ani pomyslet.

Xx

Už hodinu bloudím městem. Byla neskutečná kosa a mě každým krokem čím dál tím více bolely nohy. Zohnula jsem se a zula si boty. Bylo mi tak trochu jedno, že je zima. Už jsem to v nich déle nemohla vydržet. Jak byla čím dále tím větší tma, tak jsem začala přemýšlet o Liamovi. Moje šance na záchranu se zmařila. Třeba kdybych mu řekl hned, že mě unesl, tak by mi uvěřil a ušetřil by mě těch srdcervoucích slov. Ty slova bolely, ale já věděla, že jsou částečně zasloužené. Ale byla jsem rozhodnutá, že se jim už nikdy neozvu. Jsou moje minulost, začala jsem žít nový život. Ale nějak se mi nezdálo to, že mě můj otec jen tak pustil. Něco v tom muselo ještě být.