Without hope

25

Začal se ke mně přibližovat a já už jsem si myslela, že se zopakuje to, co se stalo před měsícem, ale někdo rozrazil dveře.

Stál v nich Liam a na první pohled bylo vidět, že není v pořádku. Nedokázal se skoro ani udržet na nohou a pořád se musel smát. Dala jsem si ruku před ústa a koukala na něj jak na zjevení. Nevěděla jsem, jestli na něj začít křičet nebo ho nechat být a ignorovat. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost. Neskutečně mě tížil ten fakt, že se tak zřídil kvůli mně. Kvůli mojí blbosti. Zayn mě objal jednou rukou kolem ramen a přitáhl mě k sobě.

„Já-já tě hledal a ty nikde. A hele tady jsi!“ Zasmál se, jako kdyby to byla nejvtipnější věc pod sluncem. Já na něj jen koukala s otevřenou pusou. Nikdy jsem neměla moc v lásce být v blízkosti s klukem, ale v poslední době se toho hodně změnilo. Pohled na kluky, zjistila jsem, že všichni nemusí mít v plánu ublížit holce. V ruce jsem měla kus Zaynova trička a mačkala ho, nejspíš měl být výsledek uklidnění. Ale to se nedařilo, v mém vnitru jsem se nenáviděla, že to je kvůli mně. Liam k nám přistoupil blíž a když viděl Zayna jak má kolem mých ramen ruku, tak se ihned napnul.

„Ihned, ji, pusť“ dělal mezi slovy mezeru a vypadal fakt naštvaně. Ale nechápala jsem proč. Nevěděla jsem proč, ale začala jsem se ho bát a přimáčkla se ještě víc k Zaynovi.

„Jdi pryč“ požádal ho slušně Zayn.

„Já“ ukázal prstem na sebe, „nikam nepůjdu, jestli to neřekne ona.“ A ukázal prstem na mě. Stejně je jedno co řeknu, když si to nebude pamatovat.

„Jdi pryč“ řekla jsem rázně. Netušila jsem kde se to ve mně vzalo, ale líbilo se mi to. Zayn i Liam se na mě koukli udiveně a já se ani na jednoho nechtěla dívat, tak jsem opět zkoumala zeď.

„Půjdu, ale nejdřív udělám tohle“ zasmál se a popošel k nám a ohnul se, „nebudeš na ní šahat.“ Hned jak to dořekl, tak mu vrazil pěstí do obličeje a já vykřikla. Ten zvuk jsem už slyšela, takové deja vu. Nechtěla jsem na to vzpomínat, ale nedalo mi to.

„Ne tati, prosím“ zašeptala jsem a brečela. Pokusila jsem se o útěk a táta to zjistil.

„Ty malá děvko, já tě tady živím a ty takhle?“ plivl mi do obličeje.

„Omlouvám se.“

„Tak to tě teď musím potrestat.“ Ihned mi naskočila husí kůže a já chtěla zmizet.

„Ne, prosím“ žadonila jsem. Nechtěla jsem být opět zneužitá.

„Tak co s tebou? Ani zašukat si nemůžu. Kurva!“ Dal ruku v pěst a vrazil mi s ní do obličeje. Pamatuju si, jak jsem potom nemohla ani zasmát, jak o bolelo.

Vyjekla jsem, obmotala ruce kolem stehen a začala se kolébat. Ignorovala jsem to, že se vedle mě perou moji dva kamarádi. Opět jsem se chovala jak psychopat. Nechtěla jsem, aby se to někdy zopakovalo. Vlastně to bylo poprvé a i naposled co mě uhodil. Opět jsem se dostala do výru mých myšlenek a stále se kolébala. Zavřela jsem oči a naprosto ignorovala dění kolem mě. Jediná věc, která mi jde doopravdy dobře. Vzpomínala jsem na Sophie a na naše ježdění v košících na nákupy. Obě dvě jsme byly šílené, každý by o náš řekl, že jsme slušné, ale to nebyla pravda. Nadávaly jsme, bohužel i pily a v puse jsem měla nejednu cigaretu. Dostala jsem se do špatné party a nebylo cesty zpět. Nebyla jsem na to období hrdá a teď bych si za něj profackovala. Bylo mi ze sebe samé špatně. Možná, že kdybych si tak neničila život, tak bych na tom nebyla až tak špatně se srdcem.