Without hope

39

„Slečno“ poklepal mě někdo po tváři. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit. „Konečně jste vzhůru. Jak se cítíte?“

„Unaveně“ promnula jsem si oči a opět přivřela oči.

„Donesu Vám ještě nějaké léky.“ Odešla a vzápětí se vrátila do pokoje. Otočila jsem hlavou doleva, až teď jsem si všimla rozhlehlého parku ve kterém bylo vcelku hodně lidí na to, že bylo teprve kolem deváté ráno.

„Kdy mě přeložíte?“ Zeptala jsem se vysíleně smířená s tím, že mám rakovinu.

„O čem to mluvíte?“ Podívala se na mě zmateně.

„Včera tady byl přece doktor a oznámil mi, že mám rakovinu.“

„Včera tady ale potom, co jsme vám dali léky na uklidnění, nikdo nebyl.“ Odvrátila ode mě zrak a podívala se do papírů. „Nejspíš se Vám to zdálo nebo to mohla být halucinace. Stejně k Vám dnes přijde psycholog- je součástí léčby, takže ho seznámím se situací.“

„Já nechci, aby sem někdo šel. Celkově mám strach z tohohle všeho a ještě dalšího doktora.“ Vydechla jsem a dala si vlasy do drdolu. Pomalu jsem se začala probouzet a začínal se ozývat i můj žaludek.

„Je to součástí léčby. A jak slyším, tak vám odnesu snídani.“ Otočila se a už byla pryč. Všimla jsem si, že můj pokoj je o hodně odlišný od těch, ve kterých jsem předtím byla. Takový modernější, útulnější a hlavně jsem tam byla sama. Na zdi se vyjímala plazmová televize a u mé postele se nacházel gauč. Z druhé strany tam byl stoleček a vedle něj různé zařízení, které snímali činnost mého srdce. Sestřička přišla do pokoje, otočila ke mně stoleček, který byl upevněný k posteli, a položila na něj snídani. Neměla jsem vůbec hlad, i když mé tělo vyžadovalo nějaký příjem potravin.

„Nemám hlad.“ Otočila jsem stoleček a myslela, že mě nechá být, když už jsem byla skoro dospělá.

„Prosím?“ Zasmála se a opět ke mně otočila stoleček. „Tohle pěkně sníš, jinak ti do ruky zabodnu další jehlu a budeme ti s ní dávat výživu a z tvého vyděšeného pohledu usuzuji, že to nechceš.“ Mrkla na mě a sedla si na gauč. Věděla, jak na mě no. Pomalu jsem vzala lžíci do ruky a začala jíst jogurt.

Xxx

„Já už nemůžu“ ukázala jsem do poloviny zaplněný kelímek jogurtu. Nikdy jsem nebyla zvyklá snídat.

„Ale jestli nesníš oběd, tak ti doopravdy dám tu výživu! Když se podívej na sebe, za chvilku z tebe bude kost a kůže.“  Začala jsem se neskutečně smát.

„Kost a kůže? Když jsem tlustá a ty špeky!“ Ukázala jsem na břicho. Sestřička jen pokroutila hlavou a odnesla tác.

Xxx

Někdo zaklepal na dveře. Něco jsem zakřičela a ze dveří se vynořila černovlasý chlapec jménem Zayn a za ním i zbytek kluků. A když myslím zbytek, tak myslím naprosto všechny. Posedali si na volné místa a já ignorovala-teda aspoň jsem se snažila- jeho pohledy na mé tělo.

„Jak to že nejste ve škole?“ Přeměřila jsem pohledem kluky, kteří seděli na gauči.

„Nechtěli jsme“ řekl se smíchem Niall.

„A proto jste se rozhodli mě obohatit vaší návštěvou?“ Zvedl jsem obočí a zkousla si ret.

„Jestli nechceš, abychom tady byli, tak můžeme ihned odejít“ zareagoval ihned Louis uraženě.

„Nene“ zvedla jsem ruce na porážku, „hřeje mě u srdíčka, že jste si na mě vzpomněli.“ Chvilku bylo ticho, ale potom jsme se začali smát.