Without hope

4

Jela jsem domů, co jsem to vůbec udělala? Jak jsem mohla jít do cizího bytu? Payne (nevím jak to skloňovat) dech byl cítit po cigaretách, ten pach mi připomněl moji tetu, moji milovanou tetu, která mi umřela před 3 lety, nikdy jsem se z toho nevzchopila, bude mi stále chybět, její povzbudivá slova, její přívětivé objetí a to, že mi neubližovala, měla mě doopravdy ráda. 

Musela jsem odejít, nešlo to tam vydržet, sice mě jeho historky vcelku zajímaly, ale nemůžu to cítit, zvedá se mi z toho žaludek.

Cigarety, alkohol tyhle svinstva mi ji vzaly. Vždy jsem si vyčítala, že za to můžu já, že jsem jí to nijak nezakázala, nevylila ten alkohol do dřezu, třeba by díky mě ještě žila. Ale to jsou pouhé spekulace, ale lhala bych, kdybych měla říct, že si to nepokládám za mou vinu, jelikož vím, že na její smrti mám podíl, i když jen malý, ale mám. Tohle téma mi vždycky nažene slanou tekutinu do očí, nenávidím se za to. Teta mi chybí a bude chybět, ale tohle vyčítání nikam nevede, nevrátí mi ji zpět.

Snažila jsem se zahnat myšlenku na tetu a taky se mi to povedlo, zahnala jsem ji o mnohem větší bolestí, kterou nemůžu, ale změnit. Nenávist sama k sobě.

Nenávidím se, nenávidím své chování, svůj vzhled. Začněme u mého vzhledu- nesnáším své vlasy, které každou chvíli mění svůj tvar, svůj obličej, dvě pihy, moc tenké ústa, zuby kvůli kterým jsem byla považována za křivozubku, nebo jak mi to říkali, malá prsa, bříško, které vede nadvláda špíčků, tlusté stehna, která se o sebe otírají, velký zadek, křivé nohy. Všechno nenávidím, nevím ani jak někdo jako já může dýchat, jsem strašné stvoření.

Chování, dnešní den byl výjimkou, poprvé jsem sdělila můj názor. Jinak obvykle sedím v mé zadní lavici a koukám do zdi a očekávám, že se tam zjeví něco neobvyklého, ale nic, nic se nestalo za ty dva prosezené roky.

I přes všechnu neúctu k mé osobě mám ráda, tedy spíše miluji pomáhání lidem, byla a je to má náplň, hlavně malé dětičky. Dokáže mi i ten nejpochmurnější den rozjasnit roztomilý dětský smíšek, nebo jejich hlásek, jsou tak nevinní.

Mé přemýšlení mi zabralo celou mou cestu domů, naštěstí mám dobrou paměť na zapamatování cesty, tak mi to nedělalo problém. Vyběhla jsem schody až k našemu bytu. „ Prosím, ať není doma“ poprosila jsem v duchu i když vím, že je mi to k ničemu, ale tak co už.

„Tati?“ řekla jsem, nepotřebovala jsem křičet, máme malý byt. Nejspíš není doma, absence jeho bot v botníku, který se nacházel u vchodových dveří mě, jen v mém tvrzení utvrdila. Zula jsem se a vydala se do pokoje, nic se nezměnilo, ještě aby ano. Převlékla jsem se do hnědých tepláků, které byly posety drobnými bílými puntíky, poté jsem vytáhla ze skříně šedou vcelku vytahanou mikinu, bylo na ní již vidět značné používání. 

Vyndala jsem veškeré potřebné učivo z tašky, kterou jsem položila k mému stolu a dala to na postel, nejlépe se mi tam učí. Podívala jsem se na rozvrh a začala uvažovat o tom, na co se nejdříve podívám chemie? dějepis? fyzika?.  

Chemii chápu nejméně, takže jí potřebuju věnovat nejvíce svého času. Fyziku a dějepis jsem po chvíli odložila, jelikož jsem se to naučila, nebylo to nic těžkého. Chemii jsem věnovala přibližně hodinu mého času.

„Myslím, že jsem to už pochopil“ zahlásil můj mozek, což bylo znamení na zavření učebnic.

 Vstala jsem z postele, cestou jsem uklidila své učivo a šla jsem do kuchyně, kde jsem si vzala banán, mé první jídlo za dnešek. Měla bych jíst víc, ale když budu jíst víc, tak přiberu a když přiberu, budou se mi ještě více smát. Vyhodila jsem slupku od banánu, šla zpět do pokoje. Cestou jsem snědla banán, sedla si na postel a vzala i mini notebook, je sice pomalejší, ale pořád lepší než nic.

Zapnula jsem ho a čekala, než se načte. Přihlásila jsem se na facebook, opět se opakovalo to samé- nadávky, posměšky..

V jedné skupině mi nadávají, nebudu ani počítat kolik jich tam bylo dnes, nejspíš se díky mé osobě nenudí. Jeden tam opět narážel na mou váhu.

„ Když dneska Danielsová přišla do třídy, myslela jsem si, že se pod ní ta podlaha propadne“, podívala jsem se na komentáře, všechny byly typu „Je to tlustá kráva“, „Nenávidím ji“ atd…

Díky nim jsem si vytvořila novou povahu, naučila jsem se je ignorovat, nemá cenu jim něco říkat, stejně si vytvoří vlastní obrázek. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to nevadí, že mě to vevnitř neničí. Upřímně? Každý posměšek mě sráží na kolena, ničí mě to. Ničí mě i to že nevím proč se ke mně, tak chovají. Nemám ponětí nic jsem neudělala..

Dnešní den si vcelku vyčítám, říkala jsem si, že začnu od znova. Taky, že jsem to nejspíše splnila. Řekla jsem můj názor narovinu, prvních deset minut jsem se cítila skvěle, ale poté dorazily výčitky. Nechápu se, ale tohle chování mi vadí, neumím se chovat hnusně. Měla jsem chvilku i nutkání se jít Mandy a spol. omluvit. Vím, utahují si ze mě, ale to neznamená, že já mám taky. Když je to baví, tak budiž, ale nespadnu na jejich příčku debility. 

Zaklapla jsem mini notebook, nepotřebuju číst další nadávky.  Z poličky, která se nacházela nad postelí , jsem si vzala mou oblíbenou knihu- 5 jazyků lásky. Je to kniha překvapivě o lásce, rozebírají se tam druhy lásky, jak se odlišují, strašně se mi libí jak je zpracovaná v křesťanském duchu.

Že by mě odsuzovali za to, že jsem křesťan? Vždyť chodím na křesťanskou školu! Nebo kvůli tomu, že si na každý víkend pamatuju, protože ho jak by řekli- celý neprokalím, neprokouřím? Nechápu je.

Vlastně  jsem ani neměla chuť na čtění, prohlédla jsem si obálku. Jako kdybych ji  viděla poprvé v knihkupectví. Raději jsem si vytáhla ze šuplíku můj sešit, kam píšu všechny písničky. Baví mě to, jelikož vypíšu ze sebe všechny mé pocity, trápení, bolesti. Kdybyste hledali nějakou šťastnou, nebo vtipnou, nenašli byste ji. Proč? Zatím jsem neměla žádné, dobré zážitky. Začala jsem skládat od smrti Sophie, to vlastně začalo i mé šikanování.

Vzala jsem tužku a začala zapisovat, jak jsem měla dopsanou první sloku, tak jsem si začala pobrukovat rytmus, byl pomalý jako vždy. Tahle písnička se mi líbí, asi poprvé v životě uznávám, že se něco od mé osoby líbí. Divné

Písnička byla o dívce, která se rozhodne, že si chce vzít život. Nemá nikoho, ale když do jejího života najednou vstoupí hnědooký chlapec, který ji pomůže.

Toho chlapce si představuji jako naprostý opak mě- potetovaného, tzv. drsňák. Bude mít piercing v obočí, rukáv. Nebude mít classy styl, ale takový ten stylový, asi bych to pojmenovala swag. Tedy spadnuté kalhoty pod zadek, converse..

Opět jsem se zasnila nad dokonalostí toho chlapce z písničky.

Počkat.. Nepopsala jsem právě Liama?

Hhh. Takže tohle je první vzkaz pro vás! :) Prozačátek bych se chtěla omluvit za tenhle díl, je doopravdy o ničem, ale potřebuju vás uvést do děje. Chtěla bych strašně moc poděkovat za 11 votes!!!! a 2 komentáře! Moje první komentáře, je to úžasný pocit číst, že se vám to líbí. Mohla bych vás poprosit o komentáře, jaký je váš názor?