Without hope

20

Wau, už  20.díl!! Chtěla bych ho věnovat DirBelLOv, za její úžasné komentáře-zlatíčko prostě. Užijte si to a pamatujte si, že vás mám ráda. haha

„Ale Liam to nechtěl“ podotkla jsem, když mi Louis strkal do ruky ubalenou marihuanu. Sice jsem jednou vykouřila i několik cigaret, ale to bylo v období, na které chci zapomenout. Nechci na něj vzpomínat, byl to takový černý bod mého života nebo spíše přežívání. Měsíc, každý den co jsem byla s Liamem jsem se snažila přetvařovat a dělala ze sebe strašně šťastnou, sice mi to ze začátku nevěřil, ale teď si myslí, že jsem v pořádku. Hah je tak naivní, když si myslí, že z mého úsměvu vyzařuje radost. Řekl, přestaň se řezat, jak lehké, určitě mi to pomohlo (ironie). Ale neměla jsem ani čas na to se dostat k žiletce, jelikož jsem byla stále pod jeho dohledem. Buď mi každý den kontroloval ruce, nebo mě prostě nutil nosit tričko s krátkým rukávem. Ale vcelku se divím, že nic nenamítal, když jsem dneska měla s dlouhým rukávem.

 Vevnitř mě to ničí, ničí mě, že mě moje vlastní máma nemá ráda. Ničí mě, že mě pořád nenávidějí a šikanují mě. Sice jsem v tomhle lhala. Lhala jsem, že mě už nechali být. Každý den mi dochází zprávy, jak jsem hnusná a jak jsem tlustá. Bolí to a jak… Vlastně jsem hnusná lhářka. Liam mě nutí jíst a počítá s tím, že jím pravidelně, ale já celý den nejím a potom sním to, co mi připraví. Ale stejně nechápu, proč se o mě tak stará.. Ano, jsem hnusná lhářka a nemám právo žít.

Koukala jsem se jen tak do zdi. Nereagovala jsem na to, jak mi luskali kluci před očima a něco říkali. Neposlouchala jsem je. Byla jsem uzavřená v sobě, neskutečně sklíčená. Ani jeden z kluků nevěděl, jak se cítím uvnitř. Nejspíš si mysleli stejně jako Liam, že jsem se z toho dostala. Ale ne, bylo mi 100x hůř. A čím déle jsem přemýšlela nad tím, jak jsem strašná, tak tím více jsem si chtěla ublížit. Předávkovat se a nikdy se neprobudit. Rozříznout si žíly a vykrvácet. Ochutnat alkohol a opít se do němoty až moje srdce vypoví službu. Skočit z mostu a pocítit jak letí pták. Představila jsem si všechno a zamlouvalo se mi to. Líbil se mi pocit, že uvidím Sophie a ostatní, na kterých mi záleželo. Chtěla jsem to skončit a co nejdřív. Najednou jsem ucítila štiplavou bolest na mém pravém líčku.

Co to sakra? 

Ihned jsem se probudila z mého „tranzu“ a rozhlížela se kolem. Všichni, teda skoro všichni s bez Liama na mě koukali jak na zjevení. Už jsem se chystala zvedat, když mě něčí ruka stáhla zpět na křeslo.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě Louis.

„Domů?“ nevěděla jsem, proč se tak blbě ptá.

„Nepůjdeš domů, ne v tomhle stavu.“ Sakra, sakra začala jsem si v duchu nadávat.

Snad nic nepoznali

„Já jsem v pořádku“ snažila jsem se je přesvědčit. Začal se smát skoro vždy tichý Zayn, ale potom ihned zvážněl „nelži nám“.

„Cože?“

„Nehraj na nás naprosto blbou! Sakra. Myslíš, že by normální člověk byl několik minut mimo a nereagoval?! Ne!“ Vyštěkl na mě a Louis ho ihned zpražil pohledem alá „nebuď na ní, tak hnusnej“. Jen jsem sklopila hlavu a zadržovala slzy. Niall nejspíš odešel do pokoje a v obýváku jsem zbyla jen já, Louis, Zayn a Harry.

Snažila jsem se k Harrymu chovat mile, ale bylo to jako volat do prázdna. Jen se na mě nadřazeně ušklíbl a dělal dál něco na mobilu.

„No tak, co se stalo?“ řekl tentokrát mile Zayn. Jen jsem pokroutila hlavou, opřela lokty o kolena a hlavu položila do dlaní.