Without hope

41

Očekávala jsem příchod mého- zní to strašně- přítele. Absolutně jsem netušila, k čemu to bude dobré a neviděla jsem v tom nic užitečného. A abych pravdu řekla, bála jsem se ho. Klukům jsem napsala, že mi je špatně a že nemají chodit. Ale měla jsem už nějaké „zkušenosti“ s nebezpečím, takže jsem neměla až takový strach, ale bála jsem se ho pořád.

Někdo otevřel dveře, ani se neobtěžoval klepat. Když jsem se mu podívala do tváře, tak by člověk neřekl, že je schopný být tak zlý.

„Jsem rád, že jsi vzhůru babe.“ Obvykle mi z toho oslovení poletují motýlci, ale teď se mi chtělo jen zvracet. Naštěstí mi teplota už trochu ustoupila a zítra jsem měla být propuštěná. Bylo před Vánoci a určitě tady nechtěli držet někoho zbytečně. Ale radši jsem chtěla být v nemocnic než doma, jelikož mi bylo oznámeno, že mamka zůstává na léčení až do nového roku. Takže na mém plánu bylo strávit Vánoce s otcem.

Přisedl si ke mně a zkoumal můj obličej. Chtěl na mě šáhnout, ale já uhnula. Byl to reflex a já se bála, že mi nějak ublíží.

„Mám několik pravidel. Takže 1) nebudeš se mě debilně ptát, 2) budeš mě poslouchat a jestli ne tak věř, že nechceš zažít, co bych ti udělal.“ Já se na něj dívala s otevřenými ústy. „Rozumíš?“ Zavrčel a já mu kývla hlavou. „Celou větou“ opět zavrčel a já mu odpověděla, že mu rozumím. „Jelikož je před Vánocemi, tak tě je ještě nechám strávit s tvým otcem a budeš se moc stýkat s Liamem a těma kokotama.“

„A potom?“ Vyhrkla jsem rychle a očekávala seřvání za zbytečné otázky.

„Potom se s Liamem vyspíš.“ Hned jak to dořekl, tak jsem se začala dusit s vodou, kterou jsem měla v plánu spolknout.

„To nemůžeš myslet vážně“ ironicky jsem se zasmála a doufala, že se ke mně přidá. „A když se s ním eh, víš, co myslím…, tak co bude potom?“

„Zanecháš mu tam dopis na rozloučení a odejdeš. Ukončíš tady školu a odstěhuješ se.“

„Ale já mám maturovat. Kam pojedeme? A co rodiče? Vždyť to bude únos!“

„Zasraný otázky! Všechno se časem dozvíš. Tvoje číslo a adresu mám. I když si budeš myslet, že tě nevidím a neslyším, tak si na omylu, své lidi mám naprosto všude. Opovaž se o tomhle někomu říct, jinak víš, co tě čeká a tvého bratra. Vlastně mohl bych začít s Lisou nebo jak že se jmenovala.“ Opět mě s jeho informacemi znejistil, věděl o každém mém kroku a to mi znemožňovalo to oznámit Liamovi. Nechtěla jsem, aby se mému bráškovi něco stalo nebo komukoliv jinému.

„A to si myslíš, že mě nikdo nebude hledat?“ Zeptala jsem se a malou chvíli jsem se cítila, že jsem nad ním vyhrála. On se jen začal smát.

„Hlupáčku. Stěhuješ se kvůli tomu, že chceš být se svým bratrem.“

„Já se stěhuji do Californie?“

„Ne, nestěhuješ. Jen lidem budeš říkat, že se stěhuješ za ním. Nikdo neví, že je v Californii, když se s nikým nebavíš. A bylo by to hodně lehké tě potom najít.“

„Ty mě chceš doopravdy unést?“

„No dá se to nějak říct. Nebudu ti říkat, kam tě beru a ani ti neřeknu, co s tebou potom bude, jen ti můžu slíbit, že jestli nemukneš, tak se nikomu nic nestane.“

„Jak se jmenuješ? Můžu aspoň tohle vědět?“

„Dejme tomu že Ryan.“

„Můžu ti říkat Ryane? A kolik ti je?“