Without hope

18

Bylo vidět, jak celý ztuhl, ale nakonec přikývl.

Proč jsem mu vůbec chtěla dát druhou šanci? Lhal mi, ale prostě když on se tak snažil to napravit. Teda myslím.

„Tak začni“ pobídla jsem ho.

„Nechceš si jít radši sednout do auta?“ zeptal se, nejspíš aby to oddálil.

Co to tady vymýšlím? Určitě mi řekne pravdu..

Ani jsem se nenadála a už jsme seděli v autě. Zapsala jsem si do mého imaginárního deníku upomínku, abych nepadala ze schodů, jelikož jsem nechtěla, aby mu odpadly ruce. V autě panovalo ticho.

Tak Catherine řekni něco, co by mohlo rozproudit tuhle konverzaci.

„Mám nohy.“ Ano bravo Catherine! Nikdo přece neví, že máš nohy.

„Abych mohla chodit, tak mě nenos“ dodala jsem. Už se netvářil tak divně a ze mě vymizel divný pocit z naprosté blbosti, co jsem vypustila z úst. Seděla jsem nalevo a on neočekávaně napravo na místě řidiče. Jen na své neodolatelné tvářičce vytvořil poloviční úsměv, ale hned jak si mě všiml, tak jen zkousl svůj dolní ret.

Sakra, sakra má Sophie Catherine, slyšíš Sophie!!! Ale on vypadal tak sexy..

Jen jsem zatřepala hlavou, jako kdyby mi tímto gestem měly všechny myšlenky vypadnout. Trochu jsem třela dlaněmi o sebe, jelikož mi byla vcelku zima. Hned jak jsem to udělala, si toho všiml a pustil topení yay.  

„Tak?“ chtěla jsem trochu rozproudit to jeho přiznávání nebo co.

„Tak“ řekl nejistě.

To bylo jako všechno?

„Co chceš vědět?“ Ooo pan Payne se rozhoupal.

„Pravdu“ nepotřebovala jsem to nijak rozvádět. Zvedla jsem koutky úst, abych vytvořila něco jako úsměv, ale bylo to spíš něco jako úšklebek.

 Měla bych se naučit usmívat.

Stále mlčel a mě to začalo čím dál víc znervózňovat. Napočítala jsem do 10 a stále nic neřekl. Fajn jak chce.

„Tak já tady nebudu sedět jak blbec že“ už jsem chtěla otevřít dveře, ale to by nebyl on, kdyby nezmáčkl centrální zamykání.

Zdá se mi, že jsem zavřená v autě s bláznem. Stačilo říct třeba uhm „nikam nechoď“ třeba. Otočila jsem se na něj a čekala, co z něj vypadne.

„Já, já nevím kde začít.“ Fajn tohle mi doopravdy přišlo vtipné, pan drsňák neví, kde začít.

„A lži vymýšlet ti jde lehce?“ usmála jsem se ironicky. Jasně ironicky se usmívat umím ale normálně ne. Sice ta věta byla naprosto mimo, ale hodila se mi. Prohrábl si vlasy a potom si položil ruce na volant, koukal se před sebe. Začala jsem si vyčítat, že jsem na něj byla tak nepříjemná. Vypadal neskutečně sklíčeně. Nechci, aby se tak cítil. I když ho vůbec neznám, tak nechci, aby mu bylo na nic. Teda aspoň jsem to vydedukovala z jeho chování, že mu tak bylo.

„Proč jste mi lhali?“ Ani jeden jsme se nekoukali na sebe. Nebo aspoň já, když s někým mluvím, nedokážu se dotyčnému koukat do očí. „Nebo proč ses bavil s mým otcem?“

Ticho, všude bylo ticho. Bylo slyšet i proudění teplého vzduchu z topení.

„Catherine já ti to nemůžu říct“ zašeptal.

„Tak potom nevím, co tady dělám“ chtěla jsem vyjít ven, ale bylo zamčené, „otevři.“ Jen zakroutil hlavou na znak nesouhlasu.

„Já, já ti to řeknu“ zněl neskutečně vynervovaně, nervózně. Nic jsem neřekla a čekala.

„S tvým tátou jsme se setkali kvůli tomu, co děláme“

„Kvůli fotbalu?“ Nechápala jsem to, co má táta společného se školním fotbalem.

„Ne, ne my..my“ sklonil hlavu, „děláme něco nelegálního“ dodal. Ihned jak to dořekl, tak jsem mou hlavou na něho otočila. Tak tohle jsem doopravdy nečekala.

„Řekni mi to narovinu, nezakecávej to.“ Nadechl se a potom dlouze vydechl.

„Prodáváme auta“ dořekl a já si ho prohlídla.

„A na tom je něco špatně? Když to je naprosto normální, sice je to divný, že tak mladí mají autosalon, ale proč ne. Doopravdy nechápu, proč si mě musel tak vylekat“ zasmál jsem se.

„Ne Catherine ty to nechápeš. My prodáváme kradené auta na černém trhu.“ Aha, teď mi to všechno do sebe zapadalo. Proto nechtěli, abych se s nimi bavila. Může je dostihnout policie. Ale nějak se mi nezdálo, proč by mi kvůli tomu někdo vyhrožoval-kvůli autu?

„To je ale vaše rozhodnutí. Ale je tady jedna věc co nechápu, vlastně dvě. Co s tím má můj táta společného?“

„Chtěl koupit auto od nás“

„Pro koho?“ nechápala jsem. My přece auto máme.

„Teď zkazím překvapení, ale pro tebe“

„Cože?“

„Na tvé 18té narozeniny“ objasnil mi situaci.

„Ale ty mám, ale až za půl roku“

„Chce to mít do té doby všechno vyřízené.“

„Aha“ byla jsem natěšená, ale mohl to koupit legálně třeba že.

„Upřímně jsem čekal, že mi tady dáš nějakou přednášku nebo něco takového.“ Zasmál se a bylo vidět, jak to z něj spadlo.

„Ale nikomu to neříkej ano?“ Jen jsem přikývla, měl moje slovo a to vždy dodržím.

„A co je ta druhá věc co nechápeš?“

„To je jedno“ jen jsem prohodila rukou.

„Ne není, trval na svém.“

„Fajn, já ale nevím jak to říct. No, prostě mě minule „přepadl“ někdo a vyhrožoval mi, že se s váma nemám bavit.“ Při vzpomínce na to mnou proběhl mráz.

„To byl určitě nespokojený zákazník“ a zasmál se nervozně. Vypadalo to, jako kdyby si nebyl svou odpovědí jistý.

„Nic si mi nezamlčel a je to pravda?“

„Pravda pravdoucí.“

„Dobře, ale jen aby“ a zakývala jsem mu prstem před obličejem. Oba jsme se začali smát.

„Hodím tě domů“ hned jak to dořekl, vystartoval.

„Děkuju“ poté následovalo v autě ticho. Zabočil a už jsem poznávala naši ulici. Zastavil před našim domem a otevřel auto.

„Děkuju ještě jednou“ šahala jsem po klice, ale najednou mě stáhl k sobě. Nakláněl se ke mně, byl neskutečně blízko. Už mi docházelo, co bude následovat, tak jsem ho zastavila.

„Tohle není správné, máš Sophie“ zašeptala jsem a vystoupila z auta.