Without hope

5

Doopravdy jsem popsala Liama? Vždyť ho ani neznám, nevím o něm nic. Ale to, že je doopravdy sexy nepopírám. Nevím co si o něm myslet. Počkat, vždyť jsme se ani nedohodli na dalším doučování, to znamená, že za ním zítra budu muset opět zajít. Už jsem říkala, jak nenávidím komunikaci s lidmi?

Vstala jsem a zamířila do koupelny, vyčistit si zuby.  Jsem dnes moc unavená na sprchu. Lehla jsem si, nepřevlékla jsem se do pyžama. Uvelebila se a snažila se usnout, kolem půlnoci se mi to povedlo.

Ve škole

Zazvonilo na začátek školy, ughh jak já ten zvuk nenávidím, drásá mi uši. Opět jsem zamířila k mé lavici, usadila se a opřela se lokty o lavici, jelikož moje tělo je příliš unavené, aby ji drželo vzpřímenou samo. Přišla do třídy učitelka se slovy, že dnes není vyučování, ale program proti šikaně a sblížení se spolužáky. Celá třída začala pískat a křičet z nadšení. Myslím, že mi z toho hluku exploduje hlava, není mi vůbec dobře.

V tělocvičně

„Jmenuji se Tom a toto je má kolegyně Sam, budeme vás celým tímto programem provázet“ oznámil naší třídě muž kolem 35, ale nejspíš se mýlím, nemám moc dobrý odhad na věk. Vedle Toma, pokud si dobře vzpomínám, stála červenovlasá na pohled milá slečna, vypadá poněkud mladší, než Tom. Vcelku se bojím, co mám od dnešního dne očekávat.

„Tak prosím vstaňte“ nakázal nám Tom, Sam mu jen přikyvovala. Udělali jsme, jak nám nakázal.

„Teď prosím obejměte člověka, který stojí napravo od vás“ to snad ne! To přece po nás nemůžou chtít, ale jaksi cítím, že tohle bude dnes to nejlehčí. Podívala jsem se napravo a stála tam nějaká slečna, vůbec nevím co je zač, i když s ní už nejspíše chodím čtvrtým rokem do třídy.

„Teď“ řekla Sam, nejspíše odstartovala „objímací akci“. Je mi nepříjemný styk s ostatními, doopravdy. Neznámá se ke mně otočila, to snad ne, oni to myslí vážně. Pane Bože. Usmála se narozdíl ode mě, já měla kamenný výraz, nehádala bych se kdyby někdo tvrdil, že to vypadalo, jako kdybych se chtěla rozbrečet. Ovinula ruce okolo mě, zatímco já jsem je měla svislé podél těla. Potichu jsem počítala. 

1,2,3,4,5.. už by stačilo ne? Mírně jsem ji od sebe odstrčila, nejspíše pochopila, o co mi jde, jelikož odstoupila. Jestli dobře počítám, tak já dostanu jedno objetí a druhé musím někomu dát. Jedno už mám splněno, druhé peklo mě čeká. Tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Kdo vůbec vedle mě sedí, teď vlastně stojí? Někdo mi zaklepal na rameno, nejspíš ho nebaví čekat, až jak se rozhoupu. Pootočila jsem hlavou, abych viděla panu nedochvilnému do obličeje. Vbila mi do nosu vůně, takovou má přece jen.. Ne jen prosím to ne. Zvedla jsem hlavu, nemýlila jsem se, sám v plné své kráse.

„Nemám na tebe celý den“ vyprskl mi do obličeje Harry. Stále jsem mlčela, jak já ho nenávidím. Jak můžu nenávidět někoho koho ani neznám? Třeba je v pohodě.. Stop! Posloucháš se vůbec? Co říkáš Catherine?! Bavíme se tady o Harrym, o tom sebestředném idiotovy, který má s prominutím vyšukaný mozek.

„Můžeš si prosím pohnout? Myslím, že je to víc nepříjemnější pro mě“ opět to na mě vychrlil, jen si představit místo jeho slov oheň a pomyslný kouř, který by mu vycházel z nosu a uší a vypadal by jak drak z takových těch pohádek. Je to jen objetí, ano, ano „jen“ ale je to objetí s Harrym, to dělá tuto situaci o 1000x horší. Zavřela jsem oči a rychle ho k sobě přivinula, fuj. Rychle jsem se od něj odtrhla a sedla si. Nevím, jestli jsem měla halucinace, ale slyšela jsem, jak mlel, to že jsem nechutná, Liam po něm hodil vražedný pohled. Co si to nakecávám? Třeba ten pohled byl mířen na mě.

„Dobře to jsme pro začátek zvládli“ zapištěla Sam. Z jejího hlasu bylo slyšet a cítit naprosté vžití do věci a nadšení.

„Další úkol bude poněkud osobní, ale věřím, že to zvládnete“ ozval se pro tentokrát Tom. Osobní? To snad ne, to nemyslí vážně. Jen objetí byl zásah do mého soukromí, dost surový a nečekaný.

„Stoupněte si tady“ ukázal Tom na čáru. Stoupli jsme si vedle sebe.

„Tato hra“ ukázal uvozovky, „spočívá v tom, že řeknu nějakou událost, nebo cokoliv jiného a ten koho se to týká, přejde čáru k druhé čáře “

„Chápete to?“ dodal, všichni přikývli.

„Takže všichni co kouří, nebo to jen vyzkoušeli, běžte za čáru“ myslela jsem si, že nikdo nepůjde. Nakonec jsem za čárou zůstala jen já. Cítím se doopravdy trapně. Vrátili se zpět a Tom stále pokládal další a další otázky. Jedna mě zarazila.

„Byli jste někdy svědkem znásilnění, nebo jste byli jeho obětí?“ prý to bude jen trochu osobní, haha. Pár lidí šlo za čáru, jeden člověk mě zarazil, Liam. Že by byl schopný někoho znásilnit? To snad ne.. Mám jít za čáru, nebo nemám? Nepůjdu, nepotřebuji vědět můj problém. Moje noha vykročila. Poslouchám se někdy vůbec? Došla jsem na druhou stranu. Proč se neposlouchám? Vcelku se divím, že jsem vykročila, nechápu se, doopravdy. Vrátila jsem se zpět.

„Teď určím dvojice, nanejvýš trojice“ to ještě není konec? A to jsem si myslela, že objímání bude to nejhorší, tak to určitě. Ironicky jsem se zasmála. Snažila jsem se přebývat vzadu, abych byla trochu míň nápadná a nemusela bych dělat nějakou blbou dvojici. Ale nejspíš mi to nevyšlo, jelikož Sam šla mým směrem s jejím přiblblým úsměvem, začíná mě její pozitivní nálada vytáčet. 

„Takže ty půjdeš do dvojice uhmmm“ stála u mě. Prosím, ať to není žádný z těch blbečků, ani od Mandy a spol.

Chci být s Liamem?

 Ano nebo ne?  Uh sama nevím. Nechci, aby o mně věděl něco, bojím se, že toho zneužije. Třeba na mě již nevyšla dvojice. Ale nejspíš ano, když na někoho ukázala. Zkřížila jsem za mými zády prsty a v duchu si přála, aby se moje přání splnilo. Koukla jsem se směrem, jakým ukázala. Dobře, už si doopravdy nic nepřeju, nikdy se mi to nesplní. Ten dotyčný byl…

„A musím se toho zúčastnit?“ otočila jsem se na Sam.

„Prosím, já radši budu sedět sama, prosím“ dívala jsem se stále na Sam. Zakroutila hlavou na znak nesouhlasu, ale no tak! Dnešní den bych popsala jen negativními slovy.

„To zvládneš!“ povzbudila mě a usmála se. Irituje mě její přítomnost, její chování.

Jak může být někdo, tak pozitivní? Taky jsem taková taky bývala..

„Ale..“ namítla jsem.

„Žádné ale“ vzpřímila svůj prst se kterým se mi zabořila do hrudě.

„Prosím“ ještě jsem to vyzkoušela. Zakroutila opět hlavou, zvládnu to. Ne, nezvládnu.

„Vždyť tohle je určitě protizákonné! Nic nemůžu dělat proti svojí vůli“ vychrlilajsem na ni, sama sobě jsem se divila, že jsem něco namítla. Sam se jen opět blbě zasmála, nejspíš nad mojí blbostí. Tss, aby jí to nebylo líto, tak jsem se taky blbě zasmála, jenže můj smích byl plný ironie a falešnost v něm by se dala krájet. Všiml by si toho i největší nevzdělanec.

„No vidíš s úsměvem je to lepší“ hah, tak asi každý ne.

Vydala jsem se směrem k tomu dotyčnému.

Proč nemůže začít hořet?

Nebo se někomu udělat špatně?

Nebo prostě něco co by zastavilo tuhle realitu? Tak strašně ráda bych si prála, aby to byl jen sen. Já se nechci nikomu svěřovat, dusila jsem to v sobě doteď.

Proč nemůžu i potom? Proč?

Hihi :D další díl. Chtěla bych říct, jen že mě mrzí, že to čte míň a míň lídí. Ale i přesto se budu snažit psát častejš :) Takže se těšte, teda jestli to vůbec někdo čte kromě Titíí. Kdyžtak se omlouvám za chyby!