Without hope

28

„Mám otázku!“ Zamával prstem přede mnou.

„No?“

„Chceš kluka?“ Zkousl si ret a prsty si projel vlasy.

Poklepala jsem na místo vedle sebe, pochopil to a přisedl si.

„Kluka?“ Prohrábla jsem si vlasy a přemýšlela nad vhodnou odpovědí. Vždycky jsem toužila po klukovi, ale na druhou stranu s nimi nedokážu chodit.

Ublížili mi a nedokážu si představit nic jiného než kamarádění. Vlastně já jsem doopravdy ztracený příběh. Nikdy jsem nedostala první pusu a všechno je pro mě nové. A já nemám ráda změny.

„Nechci vztah“ usmála jsem se, „proč se ptáš?“

„Teď je to už jedno“ řekl vcelku smutně a otočil se na druhou stranu.

„Otoč se na mě a říkej!“ Řekla jsem rázně. Poslechl mě a posíval se na mě.

„Víš co je fakt vtipný? Že kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, tak bych se nenechal takhle vyjebávat, prostě bych mu dal pěstí. Nenávidím, když mi někdo říká, co mám dělat. Ale ty? U tebe mám prostě nutkání být hodný.“ Nevěděla jsem, jestli to brát dobře nebo špatně.

„Takže chceš říct, že se přetvařuješ?“ Nenávidím přetvářky a tenhle fakt ve mně vyvolal pocit nervozity a naštvání.

„Ne, to ne“ opět si prohrábl vlasy a podíval se na mě.

„Tak mi to vysvětli. Jelikož si před chvílí řekl, že se ke mně chováš jinak, což znamená, že se nechováš tak jak normálně.“ Stála jsem si za svým a chtěla jsem vysvětlení. Bylo vidět, že byl v rozpacích.

„Chováš se teď jak děvka“ vyprskl a já se na něho ublíženě podívala.

„Tohle nemám zapotřebí“ zašeptala jsem, vzala dopis a odešla od něj.

Mám ho neskutečně ráda, ale jak se ním mám kamarádit, když je tak neskutečně bipolární a výbušný?

Porozhlédla jsem se po pokoji, nikdo nikde. Zašla jsem kulhavě do kuchyně a vzala jsem si tam skleničku s vodou. Vypila ji a opřela se o linku.

Myslela jsem si, že mi ty slova nic neudělají, ale mrzely mě. Jsem pořád jen člověk a mám i svoje city. I když jsem byla zvyklá, že mi lidé nadávali, tak mě to slovo „děvka“ srazilo níž. Zvedla jsem svou hlavu a šla do pokoje k Zaynovi.  Zaklepala jsem, nikdo neodpovídal, tak jsem vešla dovnitř. Všimla jsem si, že spí. Vypadal neskutečně roztomile. Položila jsem k němu ten dopis a potichu odešla.

Kam teď půjdu?

Jako nejlepší volbu jsem zvolila pokoj Louise. Patřil mezi ty, se kterými jsem se bavila nejvíc. Zaklepala jsem a po chvíli se mi ozvalo hlasité „dále“.

„Proč klepeš, když si nikdy neklepal?“ zeptal se Louis a stále neodvracel pohled od hry. Odkašlala jsem si a on se na mě podíval. Zasmál se a odložil ovladač.

„Já úplně zapomněl, že seš tady i ty. Sedni si ke mně.“ Poslechla jsem ho a trochu se rozvalila na posteli. Už jsem si trochu zvykla na tohle prostředí. Ale stále se mi vrtal hlavou Liam a jeho dnešní chování.

„Co se děje?“ Zeptal se a přitom zvedl své obočí.

„Nic“ usmála jsem se, ale nejspíš to neprošlo, jelikož si povzdychl.

„Nelži, vidím, že nejsi.“

„Doopravdy Tommo, nic mi není.“ Zpřímila jsem se a odvrátila zrak od něj.