Without hope

12

 Znepokojoval mě ten fakt, že můj otec ví o Liamovi. Odkud? Třeba z práce.. Ale ono je vcelku na nic o tomhle polemizovat, když ani sama nevím, co dělá za práci. Vytáčí mě, že o něm nic nevím a on musí o mně vědět každou maličkost. Stále mi něco říkal, ale já ho neposlouchala.  Zkoumala jsem totiž svým zrakem jak vždy zavřené dveře. Vždycky mi zakazoval tam chodit, prý že má rád svoje soukromí. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to neláká, že mě neláká zjistit něco o jeho práci, o tom co dělá každý den. Ale třeba to nic tajného není.. Tak proč to teda, ale tají? 

„Já jsem se rozhodl, že přestanu pít“ řekl klidně a podíval se na mě. Oba dva jsme seděli na sedačkách naproti sobě. Dělil nás malý konferenční stolek, na kterém se válely noviny. A po mé pravé straně byl gauč pro 3 lidi, když si na něj někdo sedl, tak viděl přímo do kuchyně.

Nevím, co teď ode mě očekává.

„Mrzí mě všechno“ natáhl ke mně svou dlaň, nejspíš mě chtěl pohladit. Uhla jsem a on ihned sklopil svou hlavu, jako kdyby ho to všechno mrzelo. Já ho mám ráda, ale fyzický kontakt bych teď radši nechala na minimu. Ráda bych mu všechno odpustila a taky že mu to odpustím v nejbližší době. Jsem hold takový člověk. Sic emu odpustím navenek, ale vevnitř budu nejspíš pořád zničená.

„Myslíš to vážně?“ kývl hlavou. Bojím se, abych teď neřekla něco, co budu litovat.

„Dobře“ odmlčela jsem se, „tak já ti pomůžu“. Bylo vidět, že to nečekal, poněvadž zvedl svou hlavu a jeho koutky se zvedly do mírného úsměvu.

„Děkuju, já jsem si uvědomil, že jsem byl totální kokot“ jen jsem přikývla. Vlastně ani sebe nechápu, nechápu jak s někým jako on můžu sedět v pokoji, sama. Zničil mi dětství, všechno co se stalo a já mu chci ještě pomoct. Tohle není normální Catherine..

„Jestli si skončil, tak bych ráda šla“ nic neříkal. Pochopila jsem to jako signál, že mám jít.

„A zaplatil jsem všechny účty, takže už máš teplo v pokoji“ usmála jsem se sama pro sebe, ale nejspíš to neviděl. Jestli se bude takhle chovat dál, tak to bude dobré.

Že by se na mě trochu usmálo štěstí?

Vešla jsem do mého pokoje, doopravdy je tady teplo- ten pocit domácího tepla moc neznám. Na tváři mi stále pohrával jemný úsměv. Už jsem i zapomněla na to „přepadení“. Jen nějak moc informací na mě. Stále mi vrtalo hlavou to, co se stalo- Harry, ten neznámý. Harry to mohl říct příjemněji, ale proč mi teda pomáhal, když jsem omdlela, mohl mě tam nechat umřít že. Jen prostě nevím, jestli si mám vzít ty výhružky k srdci, nebo se s ním dál bavit. Nemůžu si pomoct, ale něco mě k němu táhne. Možná ten pocit, že ví věci o mně a nechci, aby toho využil?

Položila jsem svou tašku na zem. Už jsem říkala, jak je úžasný pocit tepla? Svlékla jsem ze sebe pár kousků oblečení, vzala si kalhotky a tričko na spaní a šla do koupelny. Vyčistila jsem si pleť a pečlivě si vyčistila zuby kvůli rovnátkám.  Převlékla jsem se a přešla do pokoje, ještě jsem si ze skříně vyndala teplé ponožky. Asi na ně mám úchylku, jelikož jich mám asi 10 párů. Jedny jsou, ale moje nejoblíbenější- se soby.  Vánoce ze srdce nenávidím, ale tohle je výjimka. Potichu jsem se zasmála mé blbosti. Sedla jsem si na postel a upletla si normální cop. Strašně ráda bych chtěla umět rybí, ale jsem na to až moc neschopná.

Zítra je sobota a je akce s dětmi ve školce, bude karneval. Strašně se tam těším, přemlouvaly mě, abych si vzala nějaký kostým, ale nakonec jsem je přesvědčila, že si ho doopravdy neobleču. Lehla jsem si do postele s pocitem, že jsem se dneska neřízla. Měla jsem ze sebe radost, protože jsem už začínala mít pochyby, že jsem se na tom stala závislá. Ale nejsem, jen to beru jako pomoc, kterou mi nikdo nenabídne.  Když nemám důvod, tak proč se řezat? Tohle je asi jediná věc, kterou mám ráda a to že dokážu někdy zachovat rozumný názor.  Vzala jsem telefon a vytočila číslo maminky, po pár vyzvánění mi to stále nebrala, tak jsem to zrušila. Trochu jsem se zavrtěla v posteli, kvůli vytvoření pohodlí. Zachumlala jsem se v peřině a vytáhla jsem si ji až po krk, ale jelikož mi bylo příliš teplo, tak jsem vystrčila jednu nohu ven. Už mi těžkly víčka od únavy, ale zavibroval mi telefon. Ale byla jsem až příliš unavená, nejspíš je to smska od maminky.

Omlouvám, doopravdy se omlouvám, ale až teď mi mamka povolila počítač a jsem nemocná, takže zítra by mohl být další!  Už se dostáváme do té fáze "Něco se konečně stane" hah :D. Jo a miluju vás za všechny kmentáře, votes a hlavně přečtění- každý díl přečtě +- 100 lidí. Omlouvám se za chyby.  Konečně se na Catherine usmálo štěstí, vydrží to?