Without hope

13

Ráno mě vzbudil již předem nastavený budík. Tohle je asi poprvé po dlouhé době co jsem se vyspala,  konečně. Na zvonění budíku jsem měla písničku od Ollyho Murse- Dear Darlin. Tu písničku totálně miluju stejně jak Ollyho.

Přehoupla jsem nohy přes okraj postele a rovnou přešla do koupelny. Tam jsem si umyla zuby, rozpustila si copánky- měla jsem vlasy krásně navlněné. Několikrát jsem si je prohrábla a ani jsem si je neučesala, abych ty malé kudrlinky nenarušila. Usmála jsem se na sebe do zrcadla, s úsměvem je všechno lepší. Sice některé skutečnosti mi ty koutky táhnou dolů, ale teď se již nenechám.

Dneska to chce změnu.. Vytáhla jsem ze skříňky taštičku, která neviděla světlo asi rok.  Nacházely se v ní různé řasenky, pudry, make-up, stíny, korektory a nevím co ještě. Do teď nechápu, jak jsem to všechno mohla používat. Změnila jsem se za tu dobu, co Sophie umřela, ale už bych se nikdy nechtěla vrátit k mé staré já. Dělala jsem blbosti, věděla jsem to, ale vždy jsem si to uvědomila až potom co jsem to udělala. Naštěstí se o tom rodiče nedozvěděli, byli by zklamaní.  Ale tahle kapitola je uzavřená, naštěstí.

Vytáhla jsem krém a nanesla si ho na tvář, mezitím dělala všelijaké ksichty do zrcadla. Ještě jsem si udělala drdol, aby mi vlasy nepadaly do obličeje.  Jak se vsákl, tak jsem vytáhla korektor a napatlala ho pod oči, abych trochu zneviditelnila kruhy pod nimi. Na oči jsem si dala řasenku několikrát, ale ne až tak aby byla vidět na kilometr daleko. Zasmála jsem se v duchu, protože jsem si vzpomněl na mou první zkušenost s řasenkou.

Stála jsem v koupelně a nanášela ji na řasy. Několikrát mi ujela, takže jsem ji měla na nose a párkrát skončila v oku. Takže mi oči slzely a měla jsem ji vlastně všude, jen ne na řasách. Bylo mi tak 12-13?

Ještě jsem na obličej nanesla pudr. Rozpustila jsem si vlasy a patku, nebo spíš něco jako „ o trošku kratší vlasy vepředu než jinde“ jsem si pinetkou připnula, aby nebyla jen tak volně. Vyšla jsem z koupelny a vrátila se do pokoje. V celém bytě panovalo ticho, takže jsem usoudila, že taťka ještě spí, ale ještě aby nespal v 8 ráno. Zastavila jsem se u skříně, vytáhla jsem z ní černé tričko s dlouhým rukávem, světlé džíny a ještě mikinu bez zipsu.  Oblékla jsem se, ještě jsem si na pusu nanesla balzám, který jsem našla na stole, byl s příchutí vanilky- můj oblíbený.

V kuchyni jsem si vzala jablko a udělala čaj. Ještě jsem si skočila do pokoje pro bílé perličky do uší a mohla jsem vyrazit. Vzala jsem si kabelku, do které jsem hodila mobil a ostatní. Taťka o dnešku věděl, vždycky mi dával zelenou v tomhle směru, ale když se jednalo o něco jiné, tak ne. Nikdy jsem to nepochopila. V předsíni jsem si obula mé oblíbené vínové vansky, které ladily k mé mikině, a vzala si parku.

„Ahoj Bell“ pozdravila jsem mou spolupracovnici. Obě dvě to bereme spíš jako zábavu, než práci. Je jí 18, takže je o rok starší. Je neskutečně krásná, má hnědé jemně vlnité vlasy, její postava je lepší než kdejaké modelky- úžasné dlouhé a neskutečně hubené nohy. Má čistě modré oči, jsou o něco světlejší, takže jsou naprosto neobvyklé. Dnes měla obyčejné džíny a červeno-černou košili, slušelo ji to jako vždy. Závidím ji jak vypadá.

„Cateee, já tě tak ráda vidím“ rozběhla se ke mně a obejmula mě. Je neskutečně roztomilý jak mi říká Cate a e říká jako í- takže to vyzní jako Catíí a ještě má naprosto božácký hlas, takže to je aww. Dobře, uznávám, neumím vysvětlovat. Pustila mě a celou si mě prohlédla, je stejně vysoká jako já. Asi je to jediný člověk, který mě má upřímně rád- teda nejspíš.

„Wau, tobě to sluší. Měla by ses takhle upravovat častěji“ to doopravdy potěšilo, usmála jsem se na ni.

„Chyběla si mi“ jak to dořekla, tak na mě hodila štěněčí pohled. Doopravdy nechápu, jak nemůže mít božan jako je ona kluka.