Without hope

9

„Takže..“ začal vyprávět o slečně dokonalé, které závidím.

Počkat.. závidím? A co? To, že chodí s tímhle polobohem?

Vlastně mám pravdu, mám právo závidět.

 Neposlouchala jsem se ho. V mé hlavě jsem ti totiž představovala malé mráčky, po kterých jsem poskakovala. Byla jsem lehká jak pírko, nejspíš kvůli tomu, že mě nic netížilo- žádný otec, internet, nebo spolužáci.  Ale abych pravdu řekla, ani mi nevadí, to že si mě nevšímají.  Mám klid, klid sama pro sebe. Nechci naznačovat, nebo říkat, že mám problémy, protože je vlastně ani nemám. Sice bez těch pár věcí bych se cítila líp, ale zvykla jsem si na to. Žijí tady lidi, kteří mají rakovinu, nebo nějakou nemoc a to považuju za problém. Sice já taky nejsem nejzdravější, ale oproti nim to je doopravdy jako nic. Sice já.. ne to je jedno.

„A to je všechno“ dopověděl Liam. A kurňa nevím ani jak zareagovat. 

„Příště laskavě neignoruj svého kamaráda“ zapsala jsem si do svého imaginárního notesu.

Kamaráda?

Zní to až neuvěřitelně.

„A určitě vás někdy seznámím“ fajn, však proč ne.

Doufám, že se udržím a nevytrhám ji všechny její vlasy.

„Jo to by bylo super“ zatleskala jsem. Liam se nad mým gestem zasmál.

„Čemu se směješ?“ přimhouřila jsem oči a přeměřila ho pohledem. Opět se začal smát.

„Tahle stránka se mi líbí víc“ ať se hlavně nezeptá, proč se tak už nechovám.

„Proč se tak už nechováš?“ to si snad dělá prdel?! Ihned jsem se v duchu pokárala za to sprosté slovo.

„Je to jedno“ ano Catherine, opět použij svou nejčastější frázi. Je pozoruhodné, že ti nikdy nepomohla, jen po tobě lidi chtěli vědět ještě víc.

„Ne není a ty to víš“

„Nemůžeš vědět, co vím“ nastal čas na filozofické fráze?

„Řekni mi to“ naléhal na mě.

 Proč bych měla být stále já ta zpovídána?

Potrápím taky trochu pana Payne.

„A ty mi nechceš o sobě nic říct?“

„Ale když ti něco řeknu, tak ty mi odpovíš?“ přikývla jsem. Právě jsem se podepsala na pospas smrti.

„Začni“ chci vědět, co skrývá.

Proč se chová tajemně?

„Mám přítelkyni, to už víš“ ještě deset krát mi to můžeš připomenout ne? Přikývla jsem.

„Moji rodiče jsou stále spolu, mám dvě sestřičky“ to jak mluvil o své rodině, bylo nadmíru roztomilé.

„Cath ty si mi vlastně ještě neodpověděla na tu otázku“ zatvářila jsem se zmateně. Neměla jsem ponětí, jaká bije.

Já neodpověděla na tolik otázek.

„Proč se nemáte s bratrem v lásce?“ oh god.

On na to nezapomněl?

Tak kdyby na to zapomněl, tak by se asi neptal ne? Ozvala se chytrá část mé mysli.

„No..uhm..víš..no.. a tak..no“ dobře, oddalování odpovědi mi moc nejde.