Without hope

40

Od toho jak odešli kluci, tak jsem se cítila strašně divně.Nejde mi to ani nějak popsat, ale nejvíc by se na to hodila úzkost. Bála jsem se o ně, jelikož jsem nechtěla opět o někoho přijít. Nacpala jsem do sebe oběd a i přesto že vím, že je to nesprávné, tak jsem si vyvolala zvracení.

Odpoledne měl za mnou přijít doktor tedy spíše psycholog. Obvykle když mi bývalo špatně, tak jsem přemýšlela o něčem hezkém, ale teď se můj psychický stav stále zhoršoval. V dlaních jsem drtila prostěradlo a snažila se myšlenky, které mě užíraly odehnat.

Zvedla jsem se a přešla do koupelny, podívala jsem se na sebe do zrcadla.  Stála tam tlustá troska bez špetky krásy. Vždycky jsem všem záviděla jejich postavu, chování. Nikdy jsem sama se s sebou nebyla spokojená.

Namočila jsem si prsty a přešla si s nimi po mé rozpálené pokožce na obličeji. Přístroj, který zjišťoval činnost mého srdce, pravidelně pípal. Nebyl připevněný, takže jsem se s ním mohla normálně pohybovat. Neskutečně mě bolela hlava, myslela jsem si, že byla způsobená zvýšeným množstvím myšlenek. Opět jsem přešla k posteli, tam jsem si sedla na gauč a dívala se ven z okna. Ani jsem si to neuvědomila a po líčkách mi začaly téct slzy.

„Chybíte mi“ zašeptala jsem a otřela si slzy. Nikdo nikdy nepochopí jaké to je, když si to nezkusí na vlastní kůži. Když umřel Marcel, Sophie..

Říkali mi „Určitě se mají líp. Netrap se kvůli nim.“

Ale nevěděli jaké to je. Nevěděli a neznali ten tíživý pocit bezmocnosti.  Když vám někdo umře, je to jako kdybyste ztratili kus sebe. Zpočátku jsem doufala, že se moje prázdno vytratí, ale ne. Chybí mi a pořád budou. K mým myšlenkám se přidal i Liam. Měla jsem ve všem naprostý zmatek. Nevěděla jsem, jestli je doopravdy takový jaký se ke mně chová. Mé tělo se začalo klepat a věděla jsem, že moje úzkost je až příliš silná a přechází do deprese. Nikdy jsem to slovo neměla ráda a vlastně jsem si nikdy nechtěla uznat, že jsem nimi trpěla. Když jsem se nad tím tak zamyslela.. Opět mě převládal smutek.

Vstala jsem a snažila se ze sebe setřást to, co mě tížilo, ale marně. Utřela jsem si líčka a promnula oči.

Xx

Dvě hodiny jsem ležela na posteli a pozorovala bílou zeď. Cítila jsem se bez síly. Každou minutou jsem nenáviděla svůj život víc a víc. Hledala jsem sama v sobě chyby a obviňovala se za ně. Cítila jsem se neskutečně unavená a už jen cesta od postele na záchod vypadala neskutečně namáhavě a vysilující. Z mých myšlenek mě na chvíli vytrhl zvuk klepání. Ani jsem se neobtěžovala říct něco ve smyslu „dále“ jelikož dotyčný by dovnitř stejně vešel.

„To jsem rád, že jste vzhůru“ usmál se a já věděla, že mě jeho přítomnost začíná vytáčet. Záviděla jsem mu značnou bezstarost a radost- radost ze života.

„Taky Vás ráda vidím“ pronesla jsem ironicky a otočila se k oknu. Věděla jsem, že si tím chováním přidělávám jen problémy a podezření že něco není v pořádku.

„Proč tak negativně?“ Skrčil své obočí a já od něj opět odvrátila zrak.

„Zeptejte se na ty otázky a odejděte, ráda bych ještě spala.“ Zněla jsem strašně nepříjemně, ale každé slovo mě vysilovalo a chtěla jsem to mít rychle za sebou. Když jsem se na něj na chvilinku otočila, tak jsem postřehla, jak si zapisuje každé mé slovo.

„Zprvu jsem tady chtěl jen probrat Vaše problémy se srdcem a váš sen. Ale vidím, že tady je i více problémů na vyšetření.“

„Hm“ byla jsem nervózní a opět jsem v ruce drtila nějakou věc, protentokrát to bylo povlečení.