Without hope

24

Probudili mě paprsky, které se prodraly přes žaluzie. Liam vedle mě nebyl, jako vždy. Přetřela jsem si obličej rukou a rozhlédla se po pokoji. V mém těle jsem měla takový divný pocit, hlad. Něco co jsem necítila hodně dlouho. Přemýšlela jsem, jestli vstát, ale moje hlava mě stále docela bolela a o noze ani nemluvě.

Na stolku byl můj mobil. Absolutně jsem netušila, kde se tam vzal. Podívala jsem se na hodiny, ukazovalo to 14:40. Spala jsem docela hodně dlouho. I když jsem nechtěla vzpomínat, tak jsem chtěla. Potřebovala jsem vědět, co se všechno stalo a proč se to stalo. Posunula jsem se trochu výš a dala polštář na čelo postele. Takže to bylo vesměs jako sezení. Opřela jsem hlavu o polštář a zavřela oči. Snažila jsem se co nejlépe jsem mohla, ale byly to jen útržky, které na sebe nenavazovaly.

„Braň se babe“

„Tak dobře“ a zařízl se do stehna.

Přejela jsem si prsty po ranách na stehně. Chtěla jsem vědět ještě více než předtím, tak jsem se opět soustředila na včerejšek.

Místnost, jehla, sex…

Ne, ne, ne. 

Začaly se mi tvořit slzy a ani jsem se nesnažila je nějak zastavit. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Ne, takhle zlomenou. Opět jsem se ocitla na dně.

Proč zrovna já?..

Prohlédla jsem si jeho pokoj. Byly tam ještě jedny dveře, po otevření jsem zjistila, že je to koupelna. Hledala jsem jednu věc, žiletku. Moje vzlyky volaly o pomoc. Byly neskutečně hlasité a slzy nechtěly přestat. Vynervovaně jsem otevírala všechny skřínky, nikde nic.

„Sakra“ zavzlykala jsem a prohrábla si vlasy. S bolestmi jsem přešla ke dveřím a zamkla je. Neměla jsem chuť se s nikým bavit.

Co teď?

Podívala jsem se do zrcadla. Neviděla jsem tam tu holku, která se vždycky usmívala. Byla tam troska, nicka a zlomená osoba. Měla jsem pohled bez života. Nemám ani důvod proč žít.

K čemu je stejně život, když každý stejně umře? Proč mě radši nezabili?

Pláč neustával a já nevěděla co dělat. Ale najednou mi zablýsklo v hlavě. Dělali to vždycky v takových těch depresivních filmech. Dala jsem ruku v pěst, a co největší silou jsem bouchla do zrcadla. Vlastně jsem mu i pomohla, aby se nekoukal na takovou trosku. Sedla jsem si na zem a opřela se o studenou zeď. Vzala jsem si střep, který byl nejblíž a vyhrnula si tričko. Nechtěla jsem nějak přidělávat starosti Liamovi, ale upřímně v té chvíli jsem na něj vůbec nemyslela. Nejdřív jsem chtěla jen jednou, ale nakonec to bylo aspoň 10. A jen několik z nich byly povrchové, jinak byly vcelku hluboké. Z ruky mi tekla docela krev a nejevila jsem žádnou touhu po tom, abych to krvácení zastavila. Očekávala jsem, že mi o pomůže a uklidní. Ale bylo mi ještě hůř. Neměla jsem už ani sílu brečet, jen jsem prostě seděla a „dusila“ se vzlyky.

Někdo zaklepal na dveře a mně to bylo jedno. Nereagovala jsem na to.

„Cath jsi tam?“ Mlčela jsem a nevěděla co teď dělat. Svléknout se, pustit vodu a dělat, že jsem se sprchovala? Nebo prostě otevřít dveře a dělat, že se nic nestalo? Nevěděla jsem absolutně nic. Mohla jsem být ráda, že jsem si vzpomínala na moje jméno. Opět jsem začala brečet a ušel mi jeden tichý vzlyk.

„Já tě slyším, otevři ty dveře. Prosím“ Přímo mě žadonil a já jsem mu prostě nemohla vyhovět. Seděla jsem a koukala se do stěny. Kdyby mě někdo viděl, tak by si myslel, že jsem psychopat. Slyšela jsem, že tam už není Liam, jelikož tam s někým mluvil a ten někdo jsem nebyla já.