Without hope

15

Zezačátku jsem měla v plánu uplně něco jiného, ale chtěla jsem vám trochu nastínit to co se stalo, když Catherine odešla a hlavně ukázat jaký je Liam. A ještě se omlouvám za vulgarismus, ale v této povídce se bude objevovat trochu častěji. 

„Já jsem to nechtěl“ řekl, aniž bych se nějak bránila, mi přiložil k ústům látku, která moc vábně nevoněla. Po malé chvíli mi ztěžkly víčka a já viděla jen tmu.

Liam

Ležela na gauči u nás v obývacím pokoji. Všichni jsme tam kolem ní seděli a čekali, až jak se probudí. Pořád jsem si mumlal pod nosem, že tohle byl doopravdy debilní nápad, že by určitě přišla sama- teda nejspíš, nebo vlastně ne potom co jí řekl Harry. 

Ihned jsem si vzpomněl na ten večer, jak Catherine rychle odešla z našeho bytu. Věděl jsem, že něco nebylo v pořádku. Sice ona by ke mně asi dobrovolně opět nešla, ale byla tady a já jsem byl rád? Nechápu se, jelikož jsem vcelku jak to říct.. uzavřený? No to spíše ne, mám přítelkyni, kterou miluji, teda myslím, kluky, ale prostě nenabízím hodiny doučování všem, co se na mě usmějí. Ale ona je jiná a mám nutkání ji pomoct, něco mě k ní váže a mám ještě jeden důvod, ale ten musí zůstat jen mezi mnou a klukama. 

Hned jak zabouchly dveře, tak jsem byl mimo.  Posral jsem si to u ní a to strašně. Jak jsem jí mohl říct, že je kurva? Věděl jsem, že v tom měl prsty Harry. Ani jsem nezaklepal a vtrhnul jsem k němu do pokoje.

„Co jsi ji řekl?“ zeptal jsem se ho ještě příjemně, aby si nemyslel, že ho z něčeho podezírám.

„Nic“ odsekl.

„Dělej“ zavrčel jsem, „jestli chceš, aby to zůstalo mezi námi dvěma“.

„To by ses měl spíš ty bát, aby to ostatní nezjistili ne?“ ironicky se zasmál. 

„Tak já nevím, ale myslím, že si na tom hůř bro“ řekl klidně. Obyvkle mi to nevadí, ale teď mě přezdívka bro, nehorázně srala.

„Neříkej mi bro“ vyštěkl jsem na něj.

„Prr, prr někdo se tady splašil“ říkal pořád klidně. Pominu ten fakt, že mluví naprostý sračky, ale dal bych mu do držky.

„Hele ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak jsi docela v prdeli, když se to dozvědí kluci“ zasmál se. Měl pravdu, ale nechtěl jsem to připustit.

„Bude jim u prdele, že jsem vyhrožoval nějaký nicce, který ses ujal“ stále to říkal s naprostým klidem.

„Ty, jsi, ji, vyhrožoval?“ dělal jsem mezeru mezi slovy, aby pochopil, že mě to rozhodilo a nehorázně. Jen přikývl a pobouchal se po hrudi jako největší kokot Světa.

„Ty nejsi normální. Ty nejsi normální“ zasmál jsem se. Tomuhle se šlo jen zasmát.

 Jak může být někdo takový debil?

„Prosím tě buď rád, že jsem se jí zbavil za tebe.“ Právě překypěl můj pohár trpělivosti a skočil jsem na Harryho, který se doposud věnoval svému telefonu na posteli. Dával jsem mu pěsti do jeho hnusnýho ksichtu. Ne, že by se bránil. On se smál, jako kdyby byl zfetovanej a to mě vytáčelo ještě víc. Ublížil bych mu, kdyby mě od něj neodtáhl Zayn s Niallovou pomocí. Louis nejspíš někde trajdal s kamarádkou trávou. Otočil jsem se na něj, protože tohle bylo pouze mezi mnou a tím debilem.

„Vysvětlíš mi do prdele, co tady děláš?“ zeptal se mě naštvaně Zayn, nejspíš jsem ho vyrušil z balení jointu. Ach jak blbé.

Jen jsem překroutil očima a otočil se na Harryho.

„Ať ti to ten zkurvysyn řekne sám“ vyštěkl jsem a odešel jsem do svého pokoje. Byl jsem naštvaný a to nehorázně. Nepochopil jsem, proč ji teda pomáhal.

Nechci vědět, jak to Catherine vzalo. Ale nemůže se pořád litovat. Co to melu, už se vracím k tomu, abych byl bezcitný hajzl, jak ostatní. Jen jsem si nervózně prohrábl své vlasy a shodil ze stolu nějaké věci.

Vytáhl jsem si ze zadní kapsy krabičku a přešel k oknu. Vytáhl jsem si jedno a zapalovačem jsem si ji zapálil- vzpomněl jsem si, jak mi ještě říkala, že mi pomůže. Po tomhle jak jsem se zachoval a jak se zachoval ten debil, tak se s jejím přívětivým obličejem můžu rozloučit. Jak jsem dokouřil, tak jsem si vzal další. Jediné východisko, jak se s ní usmířit je jí říct pravdu. Rozrazily se dveře a v nich stál rozčílený Zayn. Podíval jsem se na hodiny- to jim to vysvětloval 10 minut?

„Co chceš“ zeptal jsem se ho s naprostým nezájmem i když jsem to věděl přesně.

„Ty se ještě ptáš?“ vyštěkl. Byl hodně rozčílený, stejně jako všichni.

„No asi jo?“ vcelku mě bavilo ho vytáčet. Ještě, že není tak impulzivní jako já.

„Seš naprostej debil“ zařval na mě, „jak si sem můžeš přivést nějakou děvku?!“

„Nebudeš jí říkat děvko“ vyslovil jsem to zřetelně, aby si to zapamatoval.

„To mi je u prdele! Ty nevíš, jak nás to může ohrozit?“

„A víš, že mi je to u prdele?! Víš, jak je to skvělý mít tady někoho kdo v tom není jako my?“ zavrčel jsem.

„Tenhle pocit neznám, ale nemůžeš si to dovolit“ řekl mírněji, jako kdyby mě trochu chápal.

„Tohle je naprosto zkurvenej život. Pořád to jsou nějaký pravidla, nebaví mě to už sakra!“ zakřičel jsem a sedl si na postel. Odešel z mého pokoje. Nastalo ticho, prohrábl jsem si vlasy. Někdo kopl do dveří a vzápětí se otevřely. Stál v nich Niall.

„Máš jít za námi“ a zase odešel. Po minutě co jsem seděl na posteli a koukal se na zeď, tak jsem se zvedl a šel za nimi.

A takhle to nějak bylo. Vymysleli plán, ani jeden se jim nelíbil, až se rozhodli o „únos“. Nezapojoval jsem se do toho, protože, takový blbý nápady doopravdy nemám. Niall chtěl prostě vyzkoušet nový materiál a kluci souhlasili. Nebyl problém zjistit, co dělá a kde má být, stačí mít jen přehled a potřebné prostředky. Vlastně ani nevím, co po ní chtějí, je mi to i jedno. Změnil jsem názor, nechci s ní mít nic společné, nechci kamarády. Stačí mi k životu pořádný zašukání, cigarety a chlast.

Omlouvám se za chyby a mrzí mě, že to čtě míň a míň lidí. Ale nebudu vás nutit jako někdo, že po x votes a x přečtení bude další část a když to nesplníte, tak zruším story. Touhle story naprosto žiju, dávám do ní všechno. Vím, že není dokonalá, má chyby. Ale i přes všechno chci poděkovat za 6 komentářů u minulé části! Další část bude co nejdřív a bude tam, taky proč ji unesli. A ještě chcete, abych dávala k story nějaké obrázky a když ano- mám je dávat z internetu nebo je fotit sama?