Without hope

30

Já dostala pusu a ani jsem nepomyslela na tátu. Byla tma, ale měsíc ozařoval naše tváře. Viděla jsem, jak na mě upírá svůj zrak. Zkousla jsem se do rtu a sklonila hlavu.

Že by přece jen padající hvězdy plnily přání?

Zvedla jsem hlavu a uculila se.

„Copak?“ usmál se a prohrábl si svoje vlasy.

„Nic“ opět jsem se zakřenila jsem se.

„Je to kvůli tomuhle?“ A opět mi věnoval jeden vášnivý polibek.  Chtěl to ještě zopakovat a já si vzpomněla na Sophie a na moje „nikdy nechci mít s nikým nic víc“.

„Počkej“ odstrčila jsem ho ode mě, „co Sophie? Vždyť s ní chodíš a nevím, co by si o tomhle myslela.“

„Sophie se o tom nedozví“ mrkl na mě a zakřenil se.

„Tohle není vtipné“ bouchla jsem ho do ramene. „Máš přítelkyni a tohle není správné.“

„Ty vole zase z toho děláš drama. Byl to jen polibek.“ Potom co to řekl, jsem byla zklamaná. Ale nevěděla jsem z čeho víc, jestli z toho že „podvádí“ Sophie nebo že to co bylo pro mě poprvé, pro něj nebylo nijak speciální.

„Takže chceš říct, že si chtěl jen zjistit, jak líbám?“ Můj pohled byl udivený a čekala jsem na odpověď.

„Cože? To jsem neřekl! Jen se Sophie už nejsem prostě“ nevypadalo, že ho to nějak zasáhlo.

„Jak nejsi? To si mi to chtěl říct jako kdy?“ Ptala jsem se ho na neskutečně mnoho otázek, až mě přerušil.

„Moc otázek! Stejně ti na žádnou neodpovím, takže se nesnaž“ a k tomu se ještě usmál, jelikož věděl, že mě to vytočí. Ale zase věděl, že neumím být naštvaná.

„Hm“ odsekla jsem mu a dělala uraženou. On se začal hrdelně smát a já ho bouchla do hrudě.

„Pšt! Ne každý je teď vzhůru.“ Protočila jsem oči a odvrátila od něj pohled.

„Neprotáčej přede mnou oči. Máš štěstí, že to seš ty a někdo jiný“ zamumlal.

„A ty mi nevyhrožuj!“

„Proč se snažíš každou hezkou chvilku změnit v hádku?“ Jeho pohled se změnil na smutný?

„Já?“ Zasmála jsem se. „Pro tebe ten polibek nebyl nic, ale pro mě to bylo něco nového, ale ty to nechápeš, jelikož si přetáhl už půlku města a holčičí city ti nic neříkají.“ Odsekla jsem a odvrátila pohled. Narovnala jsem nohy, jelikož mi začaly mravenčit nohy.

„Vidíš?“ Vyprskl. „Zase se chceš začít hádat.“

„Promiň“ zamumlala jsem.

„Já prostě… Počkat, ty ses omluvila?“ Nevěřícně se na mě koukal. „Čekal jsem, že se začneme nepříčetně hádat a skončíme u naprosté blbosti skoro jako vždycky.“

„Tak ses mýlil“ upravila jsem si tričko. Zívla jsem a trochu se protáhla.

„Seš unavená?“ Zeptal se mě Liam a já se na něho podívala, jestli to myslel vážně.

„Neee, obvykle lidi takhle ráno jsou strašně plní energie“ mrkla jsem na něj. Ne, vlastně nemrkla, ale byl to vcelku dobrý pokus.

„Někdy mi doopravdy vadí tvůj sarkazmus.“

„Prosím?“ Zasmála jsem se. „Za prvé nevím co to je a za druhé nejsem.“ Zakroutila jsem hlavou a lehla si.

„Dořešíme to zítra, vlastně dneska“ usmál se a dal mi pusu na líčko skoro jako pokaždé, když jsem spala u něj. Lehla jsem si na druhou stranu a zachumlala se do peřiny.

„Nějak tady u mě profukuje“ přitáhl mě k sobě, „o mnohem lepší“.

„Dobrou noc princezno.“

ASI JSEM DOSTALA HEARTATTACK. ROZDÝCHEJ TO CATHERINE. NÁDECH, VÝDECH.

Měla jsem co dělat abych mi nevyskočilo srdce z hrudi. To bylo to nejkrásnější a nejbožejší oslovení všech dob.

„Jdete zítra do školy?“

„No do prdele. Ty vole já na ni totálně zapomněl! Jsem kokot, ale budu tě tady muset nechat samotnou.“

„To vůbec nevadí, ale jako nechtěla bych vstávat už za 2 hodiny“ řekla jsem nevinně.

„Sice na to nevypadáš, ale jsi strašně zlá.“

„Pfff“ odfrkla jsem si.

„Tak šup, šup běž spát.“

Po ani ne 10 minutách Liam usnul. Já naštěstí nebyla v jeho objetí, takže jsem bez problému od něj odešla, cestou jsem si vzala tabletku a přešla do obýváku.  Už mě docela i přešel i spánek, tak jsem si šla udělat zelený čaj. Sedla jsem si na gauč a z kabátu jsem si vybrala mobil a začala jsem číst knížku.

Když jsem byla mladší, nenáviděla jsem čtení, ale za tu dobu jsem si ho strašně oblíbila.

Kluci měli vstávat v 7, tak jsem před půl sedmou přešla k lednici. Chtěla jsem jim udělat snídani, nejdříve mě nic nenapadlo. Ale potom jsem viděla potřebné suroviny na lívance. Všechno jsem smíchala dohromady a dala na pánvičku, za chvíli provoněly celý byt a já byla svým výsledkem spokojená. Sobě jsem si udělala ovocný salát a na stůl (bar nebo co to bylo) jsem dala 5 talířků, šlehačku a nějaké topingy, které jsem našla v poličce. Překvapivě nebyly prošlé, lívanců bylo až až a já se obávala, že i zbydou. První přišel do kuchyně Niall, byl ještě rozespalý, ale ihned jak spatřil lívance, se mu rozzářily kukadla.

„Štípni mě, jestli se ti to nezdá. Sláva! Nebudu muset jíst nějakou další sračku na snídani.“

„Nezdá a šup, šup ke stolu než budou zcela studené.“

„Je to výborný“ ozval se Niall, pohled na něj byl nechutný. Jelikož měl v puse narvaný skoro celý lívanec a mluvil přes to.

„Niallere!“ Zasmála jsem se. „Nemluví se s plnou pusou.“ Do kuchyně přišel i zbytek a tím myslím i Stylese.

„Konečně“ usmála jsem se, „udělala jsem vám snídani.“ Všichni hned poděkovali (dokonce i Styles), ale Liam semnou neprohodil ani jedno slovo. Nevěděla jsem, co bylo špatně. Ani jsem se nenadála a už všichni stáli ve výtahu.

„Catherine! To byla ta nejlepší snídaně všech dob!“ Liboval si Niall a všichni tomu jen přikyvovali, skoro všichni.

„Jeďte, já za vámi dojdu“ zavolal na něj Liam. Když se dveře zavřely, tak přešel ke mně.

„Dobré ráno“ zašeptal u mého ucha. „Tou snídaní si se stala oblíbenkyní Nialla s číslem 1“ zasmál se. Z jeho smíchu by naskočila husí kůže a musela jsem přivřít víčka. „Kdyby něco volej ano?“ Už odcházel a já šla za ním, abych zavřela dveře.

„Bych ještě zapomněl“ natáhl se ke mně a přiložil své rty na ty mé.

Takže to co se stalo v noci, nebyl jen nějaký zkrat.

„Užij si školu“ řekla jsem zákeřně a zavřela se smíchem dveře.

Wau 30. díl! Bohužel jsem se přepočítala a myslela jsem, že tohle bude teprve 29., takže je tenhle díl trochu o ničem(sorry:( ). Takže extrémně dlouhý a trochu dramatický díl chystám zítra (možná sobota). Doufám, že si tuhle story užívate stejně jako já! Názor? Negativní připomínky?