Without hope

42

Čekali jsme na letišti a já jsem se postupně smiřovala, že je nejspíš nikdy neuvidím. Při vzpomínce na Liama jsem pomalu mou dlaň přesunula ke klíčním kostem a přejela prsty po srdíčku od něj. Přivřela jsem oči a začala si poklepávat nohou. Nikdy v životě jsem neletěla letadlem. Ještě několikrát jsem poklepala nervózně nohou a poté to Ryana začalo nejspíš vytáčet.

„Přestaň“ zavrčel a dále něco dělal na mobilu.

„Dobře“ pípla jsem a hrála si s prsty. I přesto že jsem ho „znala“ tak jsem se ho stejně bála. Vlastně na tom nebylo nic k nepochopení. Normální lidi by se také báli svých únosců.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak si prohrabuje své blonďaté vlasy. Měl je dané dolů, a když jsem se chtěla podívat i na jeho obličej, tak zvedl pohled od mobilu a já ihned uhnula pohledem.

„Potřebuju si odskočit. Ty tady budeš sedět, i když se vrátím.“ Řekl přísně a odešel. Nejistě jsem se zvedla a trochu se protáhla, když jsem viděla, že mi nikdo nebrání v úniku. Tak jsem se vydala rychlým krokem k východu. Byl tam takový malý stánek, ve kterém se prodával čaj. Ale když jsem se nechtěně přiblížila k východu, tak ke mně přiběhl naprosto cizí chlap a surově mě chytl za ruku.

„Drž hubu“ zamumlal mi nepříjemně do ucha. Sršel z něj respekt a síla, proto jsem sklopila hlavu a nechala se vést. Najednou mě pustil a já se odvážila zvednout hlavu, ale to nebylo moc dobré rozhodnutí. Přede mnou stál Ryan s posměšným úšklebkem na rtech.

„Princezna se rozhodla na útěk?“ Potichu se zasmál a vzal si mou bradu mezi prsty a pomalu zvyšoval na síle. Trochu se předklonil, byl totiž vysoký. „Tak to ať se nikdy nestane“ zavrčel a zkousl mi kůži na krku. Sykla jsem a přejela si prsty nejdříve krk a poté již uvolněnou bradu.

„Rozumím a už nikdy se to nestane“ řekla jsem a sklopila hlavu. Věděla jsem, že kdybych neodpověděla celou větu, tak by to nedopadlo dobře.

„Tak se mi to líbí. Ještě jednou se pokusíš utéct, tak budeš litovat, že ses narodila. Mám svoje lidi všude“ otočil se na toho mohutného drtiče rukou. „Bude na tebe dávat pozor, abys neudělala nějakou sračku, které bys potom mohla litovat. Ale teď jdeme, už nám přiletělo letadlo.“

Xx

„Jak dlouho poletíme?“ Snažila jsem se aspoň něco zjistit, kam letíme. Letěli jsme soukromým letadlem, takže jsem měla velké sedadlo a zatím jsem se chovala odvážně.

„Dost dlouho abys držela hubu“ řekl Ryan a ta „hora svalů“ se s ním začala smát.

„Ale já bych to docela potřebovala vědět..“

„Cože?“ Začal se hrdelně smát Ryan. „Nepotřebuješ nic, slyšíš mě?“ Začal protentokrát řvát a já jen žasla nad jeho změnou nálad.

„Dobře“ zamumlala jsem a více se zabořila do sedadla.

„Jo a sim kartu“ natáhl ruku a já to ihned udělala. Neodvážila jsem se něco namítat. Všechna má rozhodnutí, mohla někoho ohrozit. Ihned jak ji držel v dlani a vložil do zadní kapsy kalhot, tak ji zlomil.

„Začínáš nový život. Nadále se budeš jmenovat Catherine, ale máš jiné příjmení a zítra půjdeš ke kadeřnici a změníš se. Teď patříš mě a nádherně se hodíš do mého byznysu.“

Já jsem pootevřela ústa a dívala se na něj. Najednou se ozval hlas z mikrofonu, který oznamoval, že letadlo bude vzlétat. Ihned jsem se zapnula pas a drtila rukách opěradla sedadel. Ryan si sedl naproti mně a podepřel si hlavu rukou a posměšně mě pozoroval.