Without hope

47

„Jak to teď s námi vypadá?“ Zeptal se mezitím, co si opíral čelem o to mé.

„Nechci nic uspěchat.“ Usmála jsem se. Vlastně jsem se bála jeho reakce na moje pocity ohledně něj.

„Dobře“ zašeptal. Pustil mě a já jsem myslela, že je už konec a konečně začne párty. „Nebo ne seru na to“ přitáhl si mě k sobě a věnoval mi polibek. V mém těle vybuchl pomyslný ohňostroj. „Miluju tě“ zašeptal mi na rtech a já cítila, jak celé mé tělo hoří nadšením.

 

„Já tebe taky“ zamumlala jsem mu také na rtech a obejmula ho.

Následující den

Seděli jsme spolu na gauči ještě se Zaynem. V hlavě se mi vířilo nespočetně myšlenek a já nevěděla jakou se zabývat nejdříve.

Liam měl kolem mých ramen ruku a palec mě hladil. Dívali jsme se na nějaký film, ale absolutně jsem netušila, o čem byl. Byla jsem ze všeho tak neskutečně zmatená. Nevěděla jsem, jak to bude s Lisou, bratrem nebo s kýmkoliv jiným. Všechno jsem vlastně zavinila já a dávala jsem si to oprávněně za vinu. Ale nejvíce jsem se bála Ryana. Už jsem dávno zjistila, co dokáže a že všude měl lidi.

„Lásko?“ Ozval se vedle mě ten hnědooký bůh-Liam. Otočila jsem se na něj a falešně jsem se usmála. Neměla jsem totiž absolutně žádnou náladu se s nikým bavit. Sice mi zastavil myšlenky, ale nejspíš jsem se v nich chtěla nadále utápět.

„Ano?“ Zeptala jsem se, ale spíše jsem ho pobídla k tomu, aby pokračoval.

„Tvého bratra hlídá jeden náš kamarád, takže se o něj nemusíš bát a Lisa je taky v pořádku.“ Hned jak to dořekl, tak jsem si vydechla.

„Děkuji“ zamumlala jsem a zabořila jsem se více do jeho hrudě.

„Já se neskutečně omlouvám“ promluvil po delší chvíli opět Liam a já se na něj udiveně podívala. Jelikož jsem mlčela, tak s erozhodl pokračovat. „Já-já jsem ti neměl kurva nadávat, ale já jsem do prdele takovej zasranej debil.“

„Neomlouvej se.. Všechno jsem vzala na sebe a vidíš, jak to dopadlo. Můj obličej vypadá, jako kdyby se na něm někdo vyřádil jako na omalovánkách a všechno je moje vina. Kdyby si mi taky nechal dopis, kde by si napsal, že mě podvádíš, tak bych tě tak nenáviděla.“

„Já to vlastně udělal“ zamumlal Liam. Já si při vzpomínce na Sophii, zkousla větší silou ret a sykla jsem bolestí, po chvíli jsem v ústech cítila tu nepříjemnou chuť krve, kterou jsem setřela.

„Ani ji nepokoušej zmiňovat“ zavrčela jsem. Už stačilo jen zmínit slovo Sophia a já měla chuť dotyčnému odstřelit hlavu. Nenáviděla jsem ji a to jsem ji vlastně ani nepotkala.

„Ale já to taky posral. Ty si mi to odpustila a já na tebe byl hnusnej. Jsem prostě debil!“ Zavrčel a mě pomalu i opuštělo předešlé rozrušení způsobeno jejím jménem.

„Zlato, nebudeme se už o tom bavit ano? Nebo odejdu“ mrkla jsem na něj, ale stále si zachovala vážnou tvář.

„Ty?“ Ukázal na mě volnou rukou prstem. „Ty mě už nikdy neopustíš, ty tři dny mi stačily, abych poznal, že bez tebe je v mém životě díra. A ta díra by nikdy už nešla nějak zavřít. Takže abych to shrnul. Změnila si mě a já tě mám každým dnem radši a radši. Jo a od teď nikam nebudeš chodit sama, vždycky se mnou nebo s někým z kluků- je ti to jasný?“ Kývla jsem hlavou a usmála se. Upřímně mě docela dojalo to, co mi řekl.