Without hope

Epilog

„Tati!“ Zatahal mě za tepláky James a já nadzvedl obočí, protože jsem doopravdy nevěděl, co protentokrát chce.

„Můžeš mě prosím nachvilku nechat, abych mohl Leah uplést copánek?“ Ukázal jsem prstem na malou hlavičku, která patřila Leah. „Běž si třeba hrát s tím velkým autem, co jsi dneska dostal.“ Jemu se ihned rozzářily a už běžel do obývacího pokoje, kde se nacházely dárky, co dostali k narozeninám. Dnes slavili 5 narozeniny.

Je neskutečné, jak ty roky rychle ubíhají. Ale pokaždé dostanu husí kůži při vzpomínce na ten těžký začátek. Osud mi vůbec nepřál a pořád mi dával pod nohy různé nástrahy, které mě měly nejspíš srazit na zem, ale já se nedal. Mojí hlavní oporou byli kluci- to oni při mně stáli a pomáhali mi s nimi.

Když se narodili, tak jsme se snažili vyhýbat byznysu, ale stále se nějaký ten kšeft našel. Ale po roce a půl jsme se vším nelegálním nadobro skončili. Založili jsme si malou autodílnu. Už jako malí jsme snili, že budeme opravovat auta se vším, co k tomu patří.  Ale spíš tam pracovali jen kluci, protože já byl, dá se říct táta na plný úvazek.

Po pohřbu jsem se snažil zjistit, kdo to udělal. A nakonec jsem se dopídil k výsledku. Byl to Ryan a já ho chtěl zabít. Chtěl jsem ho vidět trpět a prosit o milost. Potom jsem zjistil, kde je, tak jsem se za nim vydal vykonat, to po čem jsem toužil. Ale jelikož Ryan věděl, že ho nemilostně zabiju, tak se jak největší zbabělec sám oběsil a u sebe nechal dopis. Dopis, za který jsem měl chuť ho vykastrovat. Stálo v něm „Když ji nemůžu mít já tak ani ty.“ Nevěděl jsem potom, co dělat. Cítil jsem se neskutečně zničeně, ale zvládl jsem to. A dokonce vychoval 2 děti.

Dal jsem gumičku na konec copánku a poté jí dal pusinku na její hnědé jemně vlnité vlásky.

„Růžový nebo sluníčkový?“ Usmála se na mě a držela v ruce dvoje šaty.

„Umm,“ dělal jsem, že přemýšlím i přesto, že jsem měl jasno, „růžový!“ Leah se po mé odpovědi zachichotala a začala se oblékat do šatů. Neměly žádné zapínání, takže se jí lehce oblékaly bez mé pomoci.

„Ale ještě si k nim vezmi svetřík nebo mikinku. Venku už není až takové teplo.“ Cvrnkul jsem jí po nose a ona jen přikývla. Věděla, že i kdyby nechtěla, tak to má prohrané.

Vyšel jsem z jejího pokojíčku a přešel do obýváku, kde se měl nacházet James.

„Jammy?“ Zeptal jsem se, abych se ujistil, jestli tady doopravdy je. Dostalo se mi jen tichého uchechtnutí. Chvilku jsem dělal, že nemám absolutně žádné tušení a potom jsem na něj vybafnul zpoza gauče. V duchu jsem se pyšně poplácal po rameni, že jsem dokázal vymyslet, tak roztomilou přezdívku vymyslet sám. Nějak se mi prostě nelíbilo mu říkat tak drsně.

„Vezmi si taky mikinku,“ ukázal jsem prstem na modrou mikinu, která byla přehozená přes okraj gauče. „A ještě dojdi za Leah a potom přijďte dolů.“ Usmál jsem se na něj a vzal z gauče deku, abychom si na ní mohli venku sednout.

Dneska jsme měli naplánované se dívat na hvězdy. Přešel jsem do kuchyně, kde jsem měl v plánu vzít džusíky, abychom si užili tu chvíli venku.

Ale zastavila mě fotka na krbu, vedle které svítila svíčka. Smutně jsem se usmál a vzal ji do ruky. Přešel jsem prsty přes její obličej, na kterém byl nádherná úsměv. Stále jsem ji miloval a moje city k ní stále nevymizely. Kluci mě stále nutili, abych si někoho našel, ale já nechtěl. Vyhovoval mi takový život, jaký mám teď. K čemu ženu, když mám milující děti?  

Ta fotka byla vlastně její nejnovější fotka, byla ještě z rána z toho dne. Když jsem přišel zničený ke klukům domů, tak jsem ji našel v balíčku. Ihned mi došlo, že to měl být její dárek k výročí.

Když se rámeček otočí fotkou dolů, tak zezadu je napsané úhledným písmem- and they lived happily ever after. Opět jsem se usmál na fotku a položil ji zpět, když jsem slyšel blížící se dětské hlásky.

Z jedné strany jsem držel za ručičku Leah a z druhé Jammyho. Sedli jsme si na schody, ale nejdřív jsem pod nás položil deku. Zpočátku seděli sami, ale potom si oba dva sedli na moje kolena. Chvíli jsme se koukali na hvězdy. A potom se z ničeho nic ozvala Leah a já se na ni ihned podíval.

„Tatínku, víš kdo je ta nejzářivější hvězdička?“ A já jen zakroutil hlavou, jelikož jsem doopravdy netušil.

„Naše maminka.“

 

Tak a tohle je doopravdy naprostý konec celého tohohle příběhu. Já vlastně ani nevím, co napsat. Nechtěla jsem to už nijak prodlužovat, tak je tady vlastně všechno shrnuto. A teď celkově k příběhu. Prostě wow, já nechápu, doopravdy ne jak to může mít tolik přečtení. Pamatuji si, jak měla sen byl mít 1K přečtení a teď to bude skoro 57K. Jsem vám nesmírně za všechno vděčná. Vděčná za povzbuzující komentáře, co mě posouvaly dál, všechny hvězdičky a přečtení. S tímhle příběhem jsem se tak neskutečně vžila a byl to jakýsi únik z reality. Snažila jsem se, aby byl prostě jiný- aby se víc blížil k životu, nebyl až tak zapáskovaný a hlavně ukázala, že ne všechno má dobrý konec. A jestli jsem vás něčím zklamala, tak se omlouvám, snažila jsem se ze sebe vždycky vydat to nejlepší. Nad dílem jsem vždycky strávila nejméně 3 hodiny.

Mohli byste mi napsat, co se vám nejvíce líbilo nebo zaujalo.. nebo cokoliv vás jenom napadne. Chtěla bych konečně vědět váš názor, když už je konečně konec.

A snad se uvidíme u mého příštího příběhu, který bude protentokrát s Harrym.