Upír z rodu Volturi

Kapitola čtvrtá

Aro předevčírem musel odjet domů, strašně se mi po něm stýská. Ano, je to divné, ani nevím, jestli spolu chodíme nebo ne. Zůstal tady Marcus, ale ten toho moc nenamluví.

Jsem v práci a naproti recepce sedí právě Arův bratr a čte si noviny, tak jako každý den. Najednou se mi zvedne žaludek. Sedím u záchodové mísy. Přišel ke mně Marcus a stáhl mi vlasy dozadu.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě.

„Ano, jen jsem zvracela."

„Pomůžu ti vstát," nabídl se a jednou rukou mi podepřel loket, druhou mi dal na břicho, abych nespadla. Najednou se zarazil.

„Co se děje?!" znejistím. Stála jsem a on si přede mě klekl, ruce dal na břicho a pomalu jej hladil.

„Emmo, ty jsi těhotná?" zajímal se.

„Ne nejsem," odvětila jsem nechápavě. Prudce se postavil a táhl mě k zrcadlu. Podívala jsem se na svůj odraz a chytla se za břicho- bylo mírně zakulacené. „To není možné."

„Proč? Jak to myslíš?" optal se mě.

„I kdybych byla tak jsem snad jenom v prvním týdnu."

„Neříkej mi, že jsi spala s mým bratrem..." řekne vážně. Kývla jsem a sklopila oči, do tváří se mi nahrnula krev. Marcus se zhluboka nadechl. „V tom případě... jsi tak ve druhém až třetím týdnu. Okamžitě dáš v práci výpověď a pojedeš se mnou do Itálie."

„Já, ale nikam nechci jet a taky nemůžu!" protestovala jsem.

---------------------

Odmlouvání nemělo smysl. Zabalila jsem si věci, dala výpověď a letěli jsme do Itálie. Právě jedeme do nějakého města.

„Toto je Volterra a tam na kopci náš cíl," ukázal Marcus na velkou budovu.

Jedeme výtahem do podzemí, vystoupíme a Marcus mě táhne někde za výtah. Jdeme až na konec chodby, tam otevře dveře.

„Tohle bude tvůj pokoj. Za těmito dveřmi máš koupelnu. Zamkni se a nikomu neotvírej, nikdo tady nechodí, a když sem půjdu já, tak ti to řeknu. Nějaké otázky?" optal se, když v rychlosti domluvil.

„Proč jsem musela jet tady a jak jsi to myslel, že jsem skoro v prvním měsíci a ne v prvním týdnu?" zeptala jsem se ostře.

„Víš, Emmo, teď jsi v domě plném... upírů," odpověděl a poprvé jsem mu v očích zahlédla soucit, ne že by ho jindy neměl, ale většinou měla jeho tvář nečitelný výraz.

„Cože?" nechápu.

„Já, Aro, Caius a ostatní tady jsou upíři. Jelikož čekáš dítě upíra, porodíš dřív. Proto nikomu neotvírej, ne každý je tak milý jako já nebo Aro," pronesl a odešel. Okamžitě jsem zamkla a nechala slzy volně stékat po tváři.

--Aro-

S Caiusem řešíme pár věcí. Marcus zůstal v Británii, má tam známé tak je chtěl vidět.

„Aro, potřebuju s tebou mluvit," Marcus vtrhl do Sálu, takhle jsem ho dlouho neviděl.

„Tak mluv," vyzval jsem ho.

„Myslím, že radši v soukromí," zarazil mě Marcus.

„Tak počkat, bratři. Jsem vládce a taky váš bratr, mám právo vědět to, co víte vy," upozornil na sebe Caius.

„Caius má pravdu, my tři bychom měli vědět vše. Takže mluv," přitakal jsem. Marcus přešel k trůnům a otočil se na nás. My byli u stolu, takže byl o hodně vyšší než my dva.

„Když myslíš. Emma je těhotná," pověděl s klidem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

„Kdo je Emma?" zamračil se Caius.

„Zeptej se svého bratra," mykl rameny Marcus.

„Kde je?" zeptal jsem se pomalu.

„Ve starém pokoji za knihovnou," odpověděl Marcus.

Upíří rychlostí jsem se rozběhl k Emmě.