Upír z rodu Volturi

Kapitola třicátá osmá

Spěchám na druhou hodinu dnešního školního dne, matiku. Jak já bych se jí tak ráda vyhla. Ten učitel si na mě zasedl. On se prostě nesmíří s tím, že někdo má tak dobrou paměť a pamatuje si kdejakou přiblblou větu. Proto mě každou hodinu zkouší, a kdybych řekla sebemenší chybu, mám nejlíp za tři. Jenže s tím ať u mě nepočítá. Vždy jsem dobře připravená i díky mé paměti.

„Áá, slečno jdete pozdě," okomentuje můj vstup do třídy ten imbecil.

Zazvoní.

„Zvoní až teď," odseknu a jdu si sednout do prázdné lavice.

„Ani si nesedejte. Za vaše chování si vás hned vyzkouším,"

„Zkoušel jste mě včera,"

„Známek není nikdy dost. Ale jestli chcete pětku..." řekl rádoby ledabyle s potěšením v očích.

Moje žákovská mu přistála na stole, čímž přerušila jeho hledání mého jména v seznamu, aby mi zapsal nedostatečnou. Zkoušel mě dobrých deset minut a za tu dobu jsem se ani jednou nepřeřekla, neudělala žádnou chybu.

Po matice následovala ještě italština, angličtina, biologie a chemie. Mám jít na chemii, jenže jsem si nechala v učebně biologie sešit. Neptejte se mě, jak jsem mohla zapomenout. Asi jsem si celý mozek ucpala matikou. Za minutu zvoní a já teprve odcházím z té učebny, běžela bych upíří rychlostí, ale nemůžu riskovat.

Šla jsem chodbou stále rovně. A mou pozornost získala ulička, která vedla k tělocvičně.

„Já věděla, že miluješ mě," zněl dívčí hlas, který jsem identifikovala jako Mariin. Maria je děsná. Nesnášíme se. Nosí minisukně nebo kraťasy ze kterých ji trčí půlka zadku a trička, kterým se ani nedá říkat tričko, s výstřihem, až já nevím kam.

„Taky tě miluju," odpověděl jí hlas, který mě donutil zastavit. Kdyby mé srdce bilo, už by vypovědělo službu a já bych se skácela k zemi důvodem infarktu. Matt.

„Nechápu, jak s ní můžeš vydržet,"

„Je zvláštní, něco mě na ní přitahuje, ale nemiluju ji. Nejspíš jsem s ní jen proto, že je neobyčejná. Miluju tebe a-"

Už nemůžu vydržet ani slovo. Kašlu na chemii. Ze školy letím upíří rychlostí, je mi jedno, že by mě mohl někdo vidět. Vlastně jejich oko by tu rychlost ani nepostřehlo. Cesta k paláci vedla starými uličkami, ve kterých bylo jen pár bezdomáčů a ty jsem nejspíš pořádně vyděsila.

Vletěla jsem do pokoje a hodila sebou na postel. Mé oči se začaly plnit slzami, které nikdy nebudou prolity. Byla jsem s ním včera. Ještě včera mi říkal, jak moc mě miluje.

„Angeliko, si tam?" ozval se hlas za dveřmi.

„Demetri, běž pryč," odpověděla jsem mezi vzlyky.

„Ange, ty pláčeš?" zeptal se a zkusil pohnout klikou. „Ange, co se děje?! Otevři." Začal lomcovat s dveřmi, a protože jsem nechtěla, ať mi je vyrazí, radši jsem ho poslechla. Objala jsem ho.

„Já sem tak blbá, Demetri. Tak blbá," říkala jsem mu do objetí.

„Nejsi. Nejsi blbá," uklidňoval mě a hladil po vlasech. „Tak, a teď mi řekni, co se stalo," pobídl mě, když jsem se trochu uklidnila.

Přikývla jsem a sedla si na postel. On udělal totéž, přičemž mě chytl za ruku. Toto gesto mě uklidnilo i donutilo mu všechno vyklopit.

„Matt... Viděla jsem ho, jak se líbá s Mariou." Celou dobu jsem hypnotizovala naše ruce, a když dlouho nic neříkal, vzhlédla jsem do jeho rudých očí, které zčernaly vztekem.

„Já ho zabiju," zavrčel skrz zaťaté zuby. Nebylo to metaforicky myšleno, on to udělá.

„Ne Demetri-" zachytila jsem ho, když už sahal po klice.

„Žádné ne Demetri. Slíbil jsem si, že jestli ti něco někdy udělá, tak z toho nevyvázne zdravej," začal vyvádět.

„Deme, já-" rozvzlykala jsem se nanovo.

„Ange, já nechtěl být hnusnej. No tak, Angeličko nebreč," začal mnou kolébat ze strany na stranu.

„Já nebrečím," usmála jsem se.

„Kdybys mohla tak jo,"

„A neříkej mi Angeličko," bouchla jsem ho pěstí jemně do ramene. „Nejsem malá."

„Pro mě budeš vždycky malá," zářivě se usmál.

„Teď zníš jako taťka," zasmála jsem se.

„Sakra. Ne!" zapištěl a oba jsme se rozesmáli.

Z našeho smíchu nás vyrušilo zaklepání na dveře a tak jsem dotyčného pozvala dál, podle pachu jsem poznala Jane. „Jaktože už jsi doma?" podivila se.

„Ve škole jsem to už nemohla vydržet," pokrčila jsem rameny.

Hlavu jsem, ale zabořila Demetrimu do hrudi a opět se rozvzlykala. Začal mě hladit po zádech a šeptat ohrané utěšující fráze. Postel vedle mě se prohla z důvodu, že si na ní Jane sedla.

„Co se stalo?" uslyšela jsem, jak zašeptala, ale nebylo to mířeno na mě.

Demetri jí to zrychleně všechno vysvětlil, taky šeptem. Uslyšela jsem jen Janeino zavrčení, že ho zabije. Potom mě zlehka objala zezadu.

„Co blbnete?" vešel do dveří usměvavý Alec. „Jé, ty už jsi doma," rozšířil svůj úsměv ještě víc.

„Alecu..." mlaskla na něj Jane.

Trochu jsem se odlepila od Demetriho kameně ledové, pevné hrudi, abych viděla na nově příchozího. Ten se očima ptal své sestry. Už se nadechovala, že mu to řekne, ale já ji přerušila. Řekla jsem vše od začátku do posledních detailů, které byly novinkou i pro Demetriho.