Upír z rodu Volturi

Kapitola sedmdesátá první

„Co tu chce on?" zaječela Rosalie, a kdyby měla dar vraždit pohledem, Dem by byl snad tisíckrát mrtvý a já asi stokrát.

„Slíbil, že bude dělat jako by tady nebyl," ujistím ji nervózně.

„Škoda, že to bude jenom předstírat," odfrkla si. „Nemůžu tady být, musím na vzduch," odkráčí ven. Emmett jí následuje, spíš aby jí nenaštval.

„Kde je Teresa?" zeptám se.

„U mě v pracovně," odpoví po krátkém tichu Carlisle.

Přikývnu a jdu za Carlisleem do vyššího patra. Následuje mě i Demetri, myslím, že to bylo chytré.

„Teri," přikývnu, když vejdu.

Sedí na lehátku a je úplně zničená. Z jedné strany jí objímá Bella a z druhé Alice. Zvednou ke mně pohled a jako by mi tento její stav dávaly za vinu. A ano, můžu za to. Demetri se instinktivně postaví přede mě. Dotknu se jeho ramene a jemně jej potlačím dozadu. Povolí, ale stále skenuje pohledem zlatooké upírky.

„Můžu být s tebou o samotě?" zeptá se rozklepaně Teresa.

Všichni Cullenovi z místnosti odchází. Zůstává jen Demetri. Podívá se na něj. Z něho má největší strach. Nejspíš chápe význam karmínových očí. Prosebně směřuje pohled na mě.

„Radši by měl zůstat tady. Neboj, bude zticha, nic nebude dělat a už vůbec ne zasahovat nám do rozhovoru!" řeknu výhružně více Demetrimu než jí.

Přejde na druhou stranu místnosti k oknu. Jednu nohu zkříží přes druhou a levou ruku dá za záda. Pozoruje les, ale jeho oči častěji zabloudí k těm mým.

„Řekli mi toho o vás hodně. Hlavně o obživě a... těch očích..." oklepe se.

„Pověděli ti něco i o Volturiových?"

„Přišla jsi. Vím jen to, že to byli ti upíři na louce,"

Přikývnu. „Musím se ještě jednou zeptat... Chceš to udělat?"

„Nechci umřít,"

„Už nikdy neuvidíš svou rodinu,"

„Tu bych neviděla i tak!" zaječí hystericky a z očí jí začnou téct slzy. Dem se trochu otočí, ale hned se opět věnuje lesu. „Udělej to," vydechne.

„Edwarde," zašeptám.

Okamžitě sem přijde spolu s Carlisleem. Kývne. Kývnu.

„Musím to být já?" optám se. Byla bych raději, kdyby to byl Carlisle.

„Prosím," zažadoní.

„Dej mi raději ruku," přikážu.

Trochu si vyhrne rukáv a ruku dá přede mě. Nejistě zápěstí chytím do obou dlaní a přibližuju se k ústům. Cítím, jak se mi v puse hromadí jed a tesáky se opět prodlužují, protože lační po krvi. Pro lidi neviditelné budou, až se napiju. Rty se otřu o zápěstí a potom se zrychleně zakusuju to mladé kůže. Zuby si razí cestu masem a téměř okamžitě nachází tepnu. Teresa křičí bolestí, brečí, škube sebou, ale proti upíří síle je bezbranná. Stačilo by jen kousnout, ale to nedokážu. Saju její krev. Cítím, jak se jed dostává do její krve. Jed má dvě funkce. První: rozředit tu lahodnou rudou tekutinu tak, aby byla rychleji a snáz v těle upíra. Druhá: pokud upír nevysaje veškerou krev, jed tělo oběti zničí a promění v nesmrtelného. Už mám v sobě hodně krve. Je to lahoda. Mohla bych přestat, ale nemůžu. Chci víc a víc. Chci zabít.

„Ange, to stačí," zaslechnu někde vzdáleně Carlisleův hlas.

„Nevnímá tě," uslyším ještě vzdáleněji Edwarda. „Musíme jí odtrhnout,"

Čísi silné ruce mě odtrhnout od zdroje krve a snaží se mě držet co nejdál. Škubu sebou, dělám vše pro to, abych byla volná. Marně.

„Angeliko, tohle nechceš udělat," mluví na mě příjemný hlas, už je trochu blíž než ty předchozí.

Mám chuť tomu dotyčnému vyškrábat oči. Ať mě pustí! Nemůže mi zakazovat přežívat! Zuby se snažím zaútočit na krk, ale vždy se obratně vyhne.

„Ange, poslouchej mě! Tohle nejsi ty! Nechceš zabít. Slyšíš?! Vrať se mi," prosí mě.

Vrčím, ale najednou jako by se vše vyjasňovalo. Svět není v rudé mlze, je normální. Před sebou poznám Demetriho tvář. Dívá se mi do očí. Silně mačká má ramena.

„Demetri?" vydechnu.

Přikývne. Uvolním se a padám mu do náruče. Přes jeho rameno vidím dívku na lehátku. Na ruce má ošklivou ránu, způsobenou mýma zubama. Prudce se jí zvedá hrudník. Začíná křičet a házet sebou. Jed ničí její tělo. Silně zavírám oči a tvář zavrtávám do jeho ramene.

„Na, utři se," podává mi Dem krabičku kapesníků.

Jeden si vytáhnu a začnu si otírat pusu na místech, která mi ukazuje na své tváři. Skoro všude. On vytáhne druhý, namočí a odstraňuje krev tam, kde já ne.

„Jak dlouho bude ještě křičet?" zeptá se, aniž by vzhlédl od mé tváře.

„Asi hodinu, dvě. Potom jed znemožní křik a zmírní škubání," odpoví Carlisle.

„Měla bys jít dolů," poradí mi Edward.

Přikývnu a zavěšená v Demetrim jdu směr obývák. Už podle mě ani nejdu. Zvedl mě dva centimetry nad zem a nese.

V obýváku jsou buď naštvané, nebo lítostivé pohledy. Je tady i Jacob a objímá Ness, která si zacpává uši a tvář má schovanou v jeho hrudi. Jsou tady všichni. Dokonce i Rose. Ale Jasper s Alice ne.

„Alice vzala Jase radši ven," vysvětlí Esme.

Přikývnu a sednu si na židli, která je nejspíš nejdál od Cullenů. Demetri se postaví za židli a povzbudivě mi promne rameno. Zvednu pohled a očima se jej zeptám, jestli si nechce sednout místo mě. Slabě zavrtí hlavou, že ne. Už dlouho se shora ozývá její křik. Edward s Carlisleem tam pořád jsou. Za hodinu dům utichá.

Děkuji moc těm, kteří tuhle kapitolu přečetli. Taky mockrát děkuji za 7K přečtení a 800 hvězdiček. Myslím že tímto dnem se slovo Děkuji stává mým nejpoužívanějším 😂. Všem vám moc děkuji za podporu ❤.
Webi 😘