Upír z rodu Volturi

Kapitola patnáctá

„Chtěl jsem jí vidět, když jsi zakázal, aby zde chodila. Ten zákaz už, ale asi neplatí, jak vidím," odpoví klidným hlasem Caius.

Ten muž se otočí na mě. „Pojď ke mně, ano?"

Demetriho obejmu ještě silněji, kdyby byl člověk už by se asi dusil.

„No tak," pousmál se.

Demetri se ode mě oddělá, chytne mě za ruku a pomalým krokem jde k tomu muži. Schovávám se za ním. Demetri jemně škubne rukou, stojím vedle něho, druhou ruku mu dám na rameno. Černovlasý nakloní hlavu a podívá se na Demetriho. Zasměje se a zase směřuje svůj pohled na mě.

„Jsem, Aro Volturi. Tvůj otec," řekne jakože jen tak, jako by to byla nejjasnější věc pod sluncem

Moje už dost pomalé srdce vynechá úder, nohy se mi podlomí, i když jsem se Demetriho držela pevně, stejně sedím na zemi. Klekne si ke mně a chce mi pomoct vstát, ignoruji ho. Ten muž co mě pozoroval v zahradě, to byl...

„Vy, že jste můj otec?" dostanu ze sebe překvapeně.

„Ano," usměje se klidně.

Zvednu se rychlostí upíra, možná ještě rychleji a běžím k sobě. Spadnu na postel a začnu brečet.

Uslyšela jsem slova:  To je imbecil- Jane
                                           To přehnal chudák holčička, moje malá- maminka
                                           A-Angeliko...- Demetri
                                          Já ho roztrhnu! Potřebuje čas, měl jí to říct s citem- strejda

To nebyla slova, to byly myšlenky! Do háje! Proč já?!

Setřela jsem si slzy a šla se upravit do koupelny, kde jsem si opláchla obličej. Jistým krokem jsem šla k sálu. Byla jsem jako vyměněná. Otevřela jsem dveře a postavila se do nich. Všichni na mě hleděli. Zlomyslně jsem se usmála.

„Ty jsi teda můj otec?" ujistila jsem se s klidem.

Můj „otec", jak se mi představil, kývl hlavou.

„Tak mi řekni, proč ses o mě nestaral? Proč jsi nechal mámu samotnou? Dítě potřebuje matku i otce! Jenže mě vychovával strejda. Nahradil mi otce, který se přede mnou skrýval. Protože jsem něco, za co se můj otec stydí?" dokončila jsem svůj monolog, byla jsem rudá zlostí.

Demetri ke mně přišel a dal mi ruku na rameno, setřásla jsem ho. O krok ustoupil, smutně. Aro nic neříkal.

„Proč jsi mě chtěl teda vidět teď? Chceš, abych ti odpustila? Vždycky, celý život, jsem toužila poznat muže, po kterém mám tmavé oči a vlasy, ale teď... Byl ode mě jen pár kroků, ale ani se nezmohl, aby mě viděl! Co po mě chceš?!" poslední větu jsem zařvala. Někdo mě chytl za ruce, nebyl to Demetri, takhle mě chytl někdo, kdo nechtěl, abych se hýbala.

„Felixi..." zvedl ruku strejda.

Felix mě pustil a odešel někde do rohu místnosti.