Upír z rodu Volturi

Kapitola šedesátá osmá

--Angelika—

Mám chuť se rozběhnout a obejmout svého tátu, všechny. Jenže se tak bojím, že nejsem schopná nejmenšího pohybu. Nikdo nic neříká, jen se nenávistně pozorují.

„Aro..." začne po nějaké chvíli Carlisle zdvořile.

„Carlisle..." odpoví s hraným potěšením.

„Smíme znát důvod vaší návštěvy?" udělá krok kupředu.

„Pouze se chceme znovu setkat s malou Renesmee," odvětí s umělým úsměvem, takže to spíš vypadá jako úšklebek.

Udělám něco, co by si nikdo jiný nedovolil a čeho budu později litovat. Uchechtnu se. Honem přiložím ruku k ústům. Jacob se na mne vražedně podívá. Na druhé straně se uchechtne i Alec, což mě přinutí k širokému úsměvu. U nás dvou to hold funguje tak, že když se zasměje jeden, zasměje se i ten druhý.

„Rád bych jí opět viděl," řekne Aro co nejvíc chladným hlasem, i když jsem mu to nyní stěžila.

Renesmee s Jacobem opatrně obejdou Emmetta. Drží se za ruce. Cestou se k nim přidá i Edward.

„A já si říkal, co to tu tak smrdí," uleví si Caius.

Mám co dělat abych se opět nezačala smát.

„Už nejsi malá Renesmee, je z tebe krásná žena. Já nebo ty?" zeptá se.

Ness k němu natáhne ruku a dotkne se Arova obličeje. Na jeho tváři hraje úžas. Když ruka z tváře zmizí, opět nasadí ledovou masku. Kývne. Ti tři se rychlejším krokem vrací na naší polovinu ke svým původním místům.

„Tohle ale není jediný důvod naší návštěvy," udělá Caius krok, tak aby stál u svého bratra.

„Jaký je ten druhý?" dělá Carlisle blbého.

„Dostali jsme dopis s udáním. Ví o nás člověk. Vinou někoho kdo stojí u Vás..." tátův hlas se na konci zlomí.

„Ange..." podívá se mým směrem Caius.

Sevře se mi hrdlo a hlavu svěsím dolů. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prudce zvednu hlavu a hrdě projdu kolem Emmetta a Rosalie. Všichni Cullenovi jsou mým chováním překvapeni; Volturiovi ne, ti jsou na něj zvyklí.

Uslyším za sebou kroky. Jasper jde se mnou. Z chumlu upířích gardistů se prodře žena s úlevným úsměvem na tváři. Mamka. Tohle už nevydržím.

„Mami!" vykřiknu a upíří rychlostí jí běžím obejmout.

Rozpřáhla ruce a já ji vletěla do náruče. Z řad Volturů se ozývá radostný smích i oddechnutí.

„Angeliko!" vykřiknou dvojčata a sotva mě mamka pustí, tisknou mě mezi sebe.

Když mi nechají volnost, uvidím před sebou nervózně stojícího Demetriho.

„Demetri," přijdu k němu s úsměvem.

Objímá mě. Já mám ruce spojené za jeho krkem a on ty své okolo mého pasu. Pod nohama necítím zem. Drží mě ve vzduchu a vdechujeme svou vůni. Nikdo z Cullenů nechápe dění před sebou. Jasper zůstal zamrzle stát v půli cesty.

„Co tohle má znamenat?" zavrčí si Aro v myšlenkách.

Demetriho pouštím a přistupuju k vládcům. Marcuse beze slov objímám. Obcházím prostředního a zastavuji se u blonďáka.

„Angeliko," kývne chladně, ale v očích mu tančí jiskřičky.

„Caiusi," vydechuji a na sekundu ho obejmu.

Postavila jsem se před tátu. Oba dva se na sebe díváme a nevíme, co říct. Bojíme se sebemenšího pohybu.

„Holčičko," prolomí to nepříjemné ticho a obejme mě.

„Tati," zašeptám. Nejsem si jistá, jestli to slyšeli Cullenovi.

„Dceruško, tak se mi po tobě stýskalo," slyším tátova slova, na která právě myslí. Tohle určitě slyšel i Edward. Oddělám se od táty a otočím se. Edward na nás překvapeně zírá.

„Cože?" vydechne. Zdá se, že není schopen slova.

Vlastně na nás nechápavě a překvapeně zírají všichni.

„Ehm... ehm," odkašle si Aro. „Rád bych vám představil svou dceru Angeliku Volturi," řekne slavnostně. Teď mu mám chuť nafackovat.

„Dceru?!" ozve se desetičlenný sbor.