Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá osmá

--Angelika—

„Co se to tam venku děje?" zeptala jsem se a položila karty na stůl, přešla k oknu a podívala se z něj.

Včera jsem přijela do Volterry, zabila upíry a přes noc hrála s Jane, Alecem a Demetrim karty.

„Připravují se na festival," odpověděl nezaujatě Dem a přibral si z kupky karet.

„Festival?" zvedla jsem obočí.

„Jsi Volturi z Volterry a neznáš festival svatého Marka?" ozval se ode dveří hlas.

„No jo... Nejsem tak stará jako někdo," mrkla jsem.

Těm třem u stolu se na tváři objevil úšklebek.

„Já jsem z nich nejmladší," mykl rameny Felix. „Hraju s vámi... Jane stejně vyhraje,"

„Už zas?" přiřítím se ke stolu.

Ona se jen vítězně usměje a vyloží karty.

„A co je ten festival zač?" zeptám se a začnu si skládat karty.

„Oslavují vyhnání upírů z města. Trochu paradox," zašklebil se Alec.

„Trochu?!" zasmála jsem se.

„Trochu víc," přikývl Demetri.

„Celý den budou chodit v rudém," protočil očima Felix.

„Má to i své výhody," zvedl Alec ukazováček, aby dodal důraz na svá slova. „V tenhle den máme největší výběr. Je tu hodně turistů, kteří se chtějí podívat na Palazzo dei Priori,"

„Jo a taky nejvíc pokusů o sebevraždu... z upířího pohledu," zamračil se Felix.

„Co?" zvednu obočí a vyložím postupku.

„V tenhle den se nejvíc ukazují na slunci a chtějí se zabít," vysvětlila Jane a ukončila hru.

„Už nehraju!" třískl s kartami o stůl Alec.

------------------------------

„Tak tady jsi..." uslyšela jsem za sebou Demetriho hlas.

Pár minut poté, co jsme hru ukončili, si každý šel po svém. Jane s bratrem museli do Sálu a Dem s Felixem zkontrolovat upíry z gardy. A já se nudila. Podle výhledu z okna jsem poznala, že festival je v plném proudu. Vystoupala jsem do nejvyšší věže, abych měla krásný výhled. Pode mnou bylo rudé moře. Lidi v červených pláštích s kapucí a stejnobarevnými praporky v rukou. Červená byla pověšená i na zdech okolních domů. Sedím tady už celkem dlouho, ale je to krásný pohled. Vše ladí s mýma očima.

„Jo. Je tady krásný výhled," vydechla jsem po nějaké chvíli.

Sedl si na židli vedle mě a mlčky pozoroval dění pod námi. Slunce na nás přes okna útočilo a my zářili jako ten nejjasnější diamant. I kdyby lidé na ulici tu zář spatřili, mysleli by si, že se pouze něco leskne.

„Stejně je to zvláštní," zamyslela jsem se a on na mě otočil tvář. „Žijete tady víc jak tři tisíce let a oni si myslí, že nás z města kdysi dávno vypudili,"

„Je to dobře... Nikdo na upíry nevěří a čili je ani nenapadne je hledat tady," odpoví.

„Vládci upírů ve městě, které každoročně slaví vyhnání upírů," uchechtla jsem se.

„No jo," přikývl.

„Vidíš všechny ty turisty, ty lidi. Berou to jako show a my dva máme show z nich..." zasmála jsem se. „Co se děje?" zeptala se, když mi došel jeho vážný, zamyšlený a naštvaný výraz.

„Podívej se do tý uličky úplně vlevo," odpověděl.

Trochu jsem se musela nahnout. A vážně... Ta ulička byla skoro celá zahalena ve stínu, jen malou část osvětlovalo světlo slunce. A v tom slunci stála postava. Nějak extra by se od lidí nelišila, až na bílou jemně zářící pleť.

„To je..."

„Upír," doplnil mě.

„To je v háji,"

„Už ne... Jsou tam naši," opět se uvolnil.

„Felix měl pravdu,"

„To zas bude Aro zuřit," zašklebil se.

„A Caius bude mít svátek," zasmála jsem se. „další smrt na kontě,"

„Tady se zašíváte," přerušil náš smích Janin hlas ode dveří. „Pojďte se najíst,"

„Už je mrtvý?" zvedla jsem obočí.

„Kdo?" zeptala se zmateně.

„Ten upír,"

„Aha... Jo ten! Už je po něm," usmála se.

„Tak, jdem se najíst," zavelel Demetri a vydal se za Jane následován mnou.

„Kde jste celý den zalezlí?" zeptal se Caius a laškovně zamrkal.

„Ty tvoje poznámky mi fakt nechybí," mrknu zpátky.

„Konec řečí! Je tu Heidi," utnul naší jistě pokračující hádku taťka.

Do Sálu se nahnali lidi i s Heidi. Lidská krev mi bude chybět, to vím už teď.

„Kdy vlastně odjíždíš?" zeptal se Marcus.

„Pozítří,"

Potom jsem už zase šla do věže, samozřejmě i s Demetrim. Přišli i Jane s Alecem.