Upír z rodu Volturi

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

„No a jak se ti libí ve Volteře?" usmál se zase John.

„Je vážně nádherná a každé místo ti dodává inspiraci, ale stěhuju se. Kam? Nejspíš do Ameriky. Chci zkusit žít na vlastní pěst."

„Hm. Jsi Arova dcera. Takže určitě musíš mít dar," řekl vesele, ale smutněji dodal. „Já žádný nemám."

„Nezáleží, jestli máš dar nebo ne," usmála jsem se na něj.

„To říká ta pravá," zašklebil se Demetri.

„Takže máš?" přiblble se usmál.

„Jo," vydechla jsem.

„A ukážeš?" problikly mu jiskřičky v očích.

„A na kom?" zeptala jsem se a nenápadně pohledem zabloudila k Demetrimu.

„Ani omylem! Se mnou nepočítej!" vykřikl obraně.

„Klidně, mi je to jedno," pokrčil rameny John a postavil se.

„Ještě si to můžeš rozmyslet," ušklíbl se Dem.

John zavrtěl hlavou. Pomalu jsem natahovala ruku k jeho rameni, jenže... „Nešetři ho," ozval se Demeriho hlas v mé hlavě, takže jsem trochu ucukla.

„Nebudu šetřit tebe," zavrčela jsem.

Udělal krok zpět. Otočila jsem se tedy k Johnovi a vyslala k němu elektrický proud. Snažila jsem se slabě, nejmíň co to půjde, ale i tak to nehorázně bolí, prý. John s výkřikem padl na kolena.

„Co to sakra bylo?!" mnul si rameno.

„Elektrošok," pokrčil rameny Demetri. „A nejspíš tě šetřila."

„Jop. Snažila jsem se o co nejmíň voltů."

„Tohle bylo málo?!" zhrozil se John.

„Jo. Měl si vidět Caiuse jak vyváděl, když to schytal plnou silou," smál se Dem.

„Neměl mě unášet," myknu rameny.

„Nemělas mu barvit hlavu," odpověděl se smíchem.

I já se rozesmála, to je ta nejlepší vzpomínka. Škoda, že nemám fotku. John se na nás nechápavě díval.

„Pojď to ukázat mamce," vypískl a už zmizel z pokoje.

Demetri se smíchem zakroutil hlavou a oba dva jsme se rozběhli do obýváku.

„Ukaž jí to!" přikázal John.

„Jsi dobrovolník?" zvedla jsem obočí.

Trochu ztuhl a promnul si rameno. Moje mamka se začala smát.

„Tak vidím, že už jsi okusil Angeličin dar," usmála se. „Tak Demetri, nebuď srab a nabídni se."

„Emmo, víš, jak to bolí?" zeptal se vystrašeně.

„Nevím, ale vědět to nepotřebuju," pokrčila rameny.

„Ange, trochu, prosím," zažadonil a natáhl přede mě ruku.

„Uvidím," mrkla jsem.

Do dlaní jsem dostala polovinu voltu. Trochu víc než dostal John, ale ne zas hodně. Dotkla jsem se jeho zápěstí. Trochu to zapraskalo, načež ruku honem vyškubl a sedl si do křesla.

„To bylo trochu?!" vyštěkl.

„Nebylo to plnou silou," mykla jsem rameny.

„Páni," žasla Camilla.

„To není všechno," usmála se mamka a kývla na mě.

Přešla jsem k jejich krbu a nechala bleskům volný průchod. Vystřelili na dřevo v krbu, které vzplálo.

„To je úžasné!" vykřikl John s Cam.

„Ještě čtu myšlenky," pronesu skromně.

„Tak to je masakr," sedl si blonďák na křeslo.

John s Camillou se usadili do křesel, mamka na gauč, na kterém ležel i Dem a stále si masíroval zápěstí.

„Nepřeháněj. A pusť dámu sednout," usměju se a plácnu ho přes nohu.

Zasyčí a dá nohy z gauče dolů. Chvíli si povídáme. Cam i John jsou strašně milí. Dneska jdeme všichni na lov. Ještě nikdy jsem nečíhala na noční chodce, abych je mohla zabít. Vždycky mi přišli přímo pod nos, a tak jsem měla trochu strach.

Nakonec to nebylo zas tak špatné, ale celkem adrenalin. Jako by se můj upír až teď pořádně dostal k životu.

Takhle to bylo pořád. Smáli jsme se, hráli hry, čučeli na filmy. John je opravdu dobrý kámoš a Cam se pořád usmívala. Je vážně milá. Oba se proměnili při procházce lesem. Camillin muž zemřel ve 2. světové válce takže se o Johna musela starat sama. Cambridge prý opouští jen málokdy. Ale jednou za čas musí. To se většinou odstěhují do Bruselu a po deseti letech se vrací domů, kde žijou dalších čtyřicet let. Moc se neukazují. Cambridge sice opustili jen jednou, ale budou to tak občas muset udělat.

Zítra je Silvestr, čili už odjíždíme. Tři dny budu se svou rodinou a pak se stěhuju. Jediné, co vím je, že to bude do Ameriky...