Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá pátá

„Pusť mě prosím dovnitř," poprosila jsem upíra, jenž stál u dveří, které vedly k výtahu.

„Nemůžu pouštět každého," opáčil.

„Jsem upír..."

„A máte nějakou schůzku?"

„Ty jsi tady nový, co?" konstatovala jsem. Přikývl. „Určitě máš nějaký úžasný dar, ale to mě teď nezajímá. Víš, kdo jsem já? Angelika Volturi, dcera Ara Volturiho. Jestli nechceš mít průser tak mě pusť,"

Tohle s ním trochu trhlo. Nevěřícně si mě prohlédl a poodstoupil, abych mohla projít. Uslyšela jsem za sebou kroky.

„Felixi... Tahle upírka, chce jít dovnitř," zavolal na něj hlídač.

S úsměvem jsem se k němu otočila. Nikdy bych nevěřila, že jeho uvidím tak ráda, jinak bych tomu natrvdlíkovi urvala hlavu.

„Angeliko..." pronesl.

„Felixi..." kývla jsem.

„Nečekali jsme tě tak brzy,"

„Pro upíry není nikdy brzy,"

„Tak pojď, Aro tě rád uvidí," pokynul rukou.

Upír za mnou se trochu napnul a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Otočila jsem se na něj. Kousal se do rtu.

„To koukáš, co? Díky za ochotu," poplácala jsem ho po rameni s ironickými slovy.

Šla jsem známými chodbami paláce. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi toto místo chybí. Z jedněch dveří vyšel Alec. Otočil se na mě a začal pištět. Musela jsem si zacpat uši. Najednou jsem na zádech ucítila něčí ruce.

„Ahoj! Ange! Čau!" pištěl.

„Ahoj, Alecu! To ses mě prvně tak lekl?"

„Co se tady děje?" přerušila Alecovu odpověď mírně naštvaná Jane.

„Ahoj, sestřičko," usmála jsem se na ni.

„Angeliko!" vykřikla a objala mě. „Mysleli jsme, že přijedeš až odpoledne,"

„Myslet znamená prdlajs vědět," zazubila jsem se.

„Tak pojď... Aro se už těší," přerušil nás Alec a táhl mě do Sálu.

Procházela jsem kolem známých dveří. Tamty vedou do salónku, tamty do pokoje Felixe a tamta chodba k mému pokoji.

„Doufám, že jste mi ještě nevystěhovali pokoj," podívala jsem se na ně.

„Neboj se," usmála se Jane a otevřela dveře Velkého Sálu.

Caius seděl na trůnu se zavřenýma očima, taťka se přehraboval v dopisech a strejda... strejda je asi v knihovně.

„Ehm... Aro..." odkašlal si Alec.

Taťka se odvrátil od stolu. První se podíval na Aleca a až potom na osobu, která stojí vedle něj. Na mne.

„Ange..." usmál se a šel mě obejmout.

„Zdravím tati," zašeptala jsem mu do paže.

„Jé, ahoj Angeliko," ozval se Caius.

„Nazdar," zamávala jsem mu.

„Už tě viděla matka?" zeptal se mě taťka.

„Ne ještě ne,"

„Felixi... zajdi pro Emmu," přikázal mu.

Felix přikývl a chystal se k odchodu, ale přerušil jej Caius.

„Dyštak informuj i Demetriho," řekl a neidentifikovatelně se zašklebil.

Felix se usmál a upíří rychlostí běžel za matkou. Porozhlédla jsem se po Sále a usmála se.

„Nic se tady nezměnilo," pronesla jsem.

Alec se zasmál. Můj pohled spočinul na trůnech, jako bych si jich všimla prvně. Dívala jsem se na ně skrz přivřené oči a potom vykouzlila úsměv na rtech. Pomalu jsem šla k prostřednímu trůnu, na který se s úlevou posadila. Taťka se na mě uraženě podíval. Americky jsem se usmála, což ho přinutilo taky k úsměvu.

„Sekne ti," otočil na mě hlavu Caius.