Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá čtvrtá

Dneska teda odlétám do Volterry. Ano, už uběhly dva týdny ode dne, kdy mi přišel dopis. Alice s Jasperem mě odvezli na letiště a se zbytkem rodiny jsem se rozloučila ve Forks. Jelikož je dnešek výjimečně slunečný, tak jsem musela na letadlo čekat sama, aby ti dva neriskovali.

Ve své rodné zemi strávím jenom čtyři dny a potom se musím vrátit do Forks. Byla příjemná náhoda, že jsem potkala Culleny. Ale já neletím ze Seattlu rovnou do Volterry. Letím do Bernu, hlavního města Švýcarska. Své rodině jsem napsala, že dorazím až zítra. Důvodem je to, že si ulovím nějaké lidi, aby se mi oči zbarvily do rudé. Ze zlaté na rudou to jde skoro hned, než naopak. Na lehčí se zvyká vždycky líp.

---------------------------

Bern je nádherný. Všude je čisto, lidé jsou příjemní a dokonce mi vyšlo krásné deštivé počasí. Nikde jsem se neubytovala. Nemám sebou žádné kufry. Dost věcí mám jak v paláci, tak v bytě a převlíkat se nemusím. Ale i tak mám pro jistotu v tašce přes rameno, ve které je mobil, knížka, sluchátka a nabíječka, náhradní triko, kdybych se náhodou ušpinila od krve.

Počkala jsem si na desátou hodinu večerní. Skupinka čtyř kluků asi právě míří na diskotéku, soudím podle jejich oblečení. Smáli se a jeden šel trochu pozadu. Proběhla jsem upíří rychlostí kolem nich a toho kluka vzala sebou. Zacpala jeho pusu a zakousla se do jeho krku.

,Ano, tohle je ono. Tohle je mnohem lepší než zvířecí krev,' hrálo mi v hlavě. Krev najednou přestala téct. Odtrhla jsem se od něho a bezvládné tělo padlo k zemi. Vzala jsem mobil a podívala se do něj jako do zrcátka. Krev u pusy jsem utřela kapesníkem, ale se svýma očima jsem ještě spokojená nebyla. Byly na půl zlaté a napůl rudé.

Vykoukla jsem z uličky. Ti kluci byli kousek ode mě, bodejť by ne, tohle všechno se událo během půl minuty. Najednou se zastavili a začali se otáčet. Něco volali, nejspíš svého kamaráda. Udělali pár kroků dozadu a dívali se do popelnic. Do popelnic?! Vážně?! Došla jsem do uličky blíže k nim. Snad budou umět anglicky, protože německy jsem se naučit ještě nestihla.

„Hledáte někoho, pánové?" řekla jsem mile.

Otočili se na mě a asi se i trochu lekli. Rozšířila jsem svůj úsměv a zamrkala.

„Jo, našeho kamaráda," odpověděl kluk, který se vzpamatoval jako první. Bingo! Umí anglicky.

„Tak pojďte se mnou," prohrábla jsem si vlasy a rozešla se k té uličce. Jenže oni stáli na místě. „Vy mi nevěříte, že?"

„Jsi úplně cizí sexy holka. Proč bychom ti měli věřit?" zamračil se nějaký blonďák.

Ušklíbla jsem se a udělala pár kroků k nim.

„Protože Vám chci pomoct. A možná taky proto, že jsi k nakousnutí," zašeptala jsem mu do ucha. Kdyby věděl jak doslova to myslím...

Chytl mě za bok. Trochu jsem se od něj odtáhla a podívala do jeho zelených očí. Přikývl a s těma dvěma mě následovali. Vešli do té uličky a ve stínech, tak aby nebyl viděl, ležel jejich kamarád.

„Tady fakt není," zamračil se blonďák.

„Ale je," usmála jsem se a kopla k nim jeho tělo.

Všichni tři otevřeli ústa v němém výkřiku. Pomalu jsem přešla k nim. Ani jeden si mě nevšímal, jen nevěřícně hleděli na svého mrtvého kamaráda. Nahla jsem se k blonďákovu krku a zakousla. Teď už vykřikl. Upoutal tím pozornost svých druhů. Začali couvat, až narazili do stěny za sebou. Když krev došla tak jsem mrtvého kluka pustila na zem. Kolem mé pusy se leskla krev, to je donutilo zdrhat. Rychlostí upíra jsem jim zatarasila jedinou cestu k útěku.

„Kdo jsi?" zeptal se jeden z nich vystrašeně.

„Promiňte mi za to chování," utřela jsem si lehce z pusy krev.

„Ty vole, to jsi tak blbý? Ty to nepoznáš?" otočil se na něj naštvaně druhý. Lidi. Jejich poslední minuty a oni jsou schopni se ještě pohádat.

„Nevěřím. Neexistujou," otočil se i ten první. Blonďák.

„To už říkalo tolik lidí," zkřížila jsem ruce na prsou.

Ten, který oslovil svého kamaráda volem, začal zdrhat. Objevila jsem se u něj. Chytla ho za krk a hodila přes celou uličku na stěnu. Bolestně vykřikl a asi si i vyrazil dech. Blonďák se na mě otočil. Bál se.

„Prosím... Nezabíjej mě," škemral vystrašeně.

„Promiň, ale zabít tě musím. Lidé o naší existenci nesmějí vědět. A stejně... Za nějakých šedesát let bys zemřel. Dávám ti dar... Zemřít mladý,"

Po těhle slovech se do něj zakousnu, poté i do toho druhého, který leží na zemi se slzami v očích. Mrtvá těla naházím na hromadu a zapálím. Pozoruju oheň a přemýšlím...

Sakra! Odjela jsem, abych nebyla tak krutý vrah, a teď tady zničím život tak mladým klukům. Co se to se mnou sakra děje?! Začínám být jako Caius!

Oheň pomalu dohořívá a já jejich popel všemožně rozfoukám. Divím se, že si toho nikdo nevšiml. Hořelo nejmíň dvě hodiny. Nechávám to tak běžím ke svému domovu.

Tahle kapitola je trochu "drsná", ale doufám, že to nevadí 😉. Snad se vám bude i tak líbit. Děkuji, že to čtěte ❤.
Vaše Webi 😘