Upír z rodu Volturi

Kapitola dvacátá čtvrtá

Uběhl rok od mé přeměny a já už se dokážu celkem přijatelně ovládat. Chtěla bych začít žít aspoň trochu jako člověk

„Mami, chtěla bych se tě na něco zeptat..."

„Jistě zlatíčko, poslouchám," usmála se a odložila knížku.

„Víš... Chtěla bych chodit do školy," řeknu a udělám psí oči.

„Já nevím. Promluvím si s Arem," mrkne na mě, já ji na oplátku obejmu.

Po přemlouvání mém a mamčiném táta nakonec svolil. Protestoval, že ani omylem, když mamka řekla, že teda i se mnou odejde někam jinam, abych mohla studovat, neochotně přikývl. Skočila jsem mu kolem krku, normální člověk by se pod tou tíhou svalil k zemi, ale my nebyli normální.

----------------------

Prvního září a já stojím před školou. Každý na mě kouká, jsme v Itálii, kde je pětatřicet stupňů ve stínu a já stojím v riflích a mikině s kapucí.

S přihlášením nebyly moc problémy. Aro nechal zfalšovat papíry a bylo. Ve třídě se na mě každý díval, nebylo to jen tím, že jsem v mikině, ale kvůli upírství. Každého člověka přitahuji, ale instinkt mu velí držet se ode mě dál, jenže lidi je někdy ignorují.

Mířila jsem na poslední hodinu- historie. Sedla jsem si do úplně poslední lavice a dívala se z okna. Zazvonilo a do třídy přišli kluci. Jeden černovlasý a druhý blonďák. Luk, jméno toho blonďáka, se usadil do lavice vedle mojí k nějakému klukovi. Matt, černovlasý, se začal rozhlížet po třídě, ale jediné místo bylo vedle mě. Tak si tam trochu neochotně sedl.

„Ahoj, jsem Matt," představil se mi, jako bych jeho jméno nevěděla, díky telepatie.

„Ahoj, Angelika."

Vidíte, on se s ní baví. Ta holka je překrásná, šla by se mnou na oběd? Že on se baví hned s každou hezkou. Ruce pryč je moje. Bože, jí to tak sluší, určitě chce být hezčí než já.

Nad těmi myšlenkami se nahlas zasměju.

„Je tady něco k smíchu?" zeptá se učitel, ani jsem si nevšimla, kdy přišel.

„Samozřejmě, že ne," odpovím.

Matt je strašně pěkný, rozhodla jsem se, že jemu myšlenky číst nebudu. Moc se mi líbí a tak mu chci ponechat soukromí. Černé vlasy a modré oči...

Domů ze školy jedu autobusem. Všichni Voltuři se sice většinou přemisťují po svých, ale mě baví používat lidské prostředky.

Už jsem v paláci, je půl druhé a všichni čekají na mně, aby se mohli najíst. Říkala jsem, že to není nutné, ale Aro na tom trvá.

„Jak bylo ve škole?" zeptá se Jane ironicky, když vejdu do Sálu.

„Skvěle," usměju se.

„Naučila si se něco?" zašklebil se Caius.

„Nic co bych zatím neznala. Ale postupem času to bude, předpokládám, horší."

Do místnosti vešla Heidi.

„Musíš mít hlad, celý den mezi lidmi," konstatoval Demetri. Přikývla jsem.

Když jsem odcházela, zastavil mě tátův hlas. „Večer v šest je ples. Rád bych představil svou dceru." Udělala jsem pukrle a šla.

„Ahoj, Ange, tak co škola?" obejmula mě Rebeka, když mě slyšela vejít do pokoje.

„Super. Večer je ples, pomůžeš mi vybrat šaty?"

„Jasně!" vypískla a vrhla se ke skříni.