Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá třetí

Sedím u sebe v bytě na posteli a dopis obracím v rukách. Jako bych se bála jej otevřít. Nakonec roztrhnu obálku, ze které vypadne zapečetěný dopis. Aspoň že je napadlo tu pečeť schovat. Zavřu oči a pečeť rozlomím. Otevřu oči a začnu číst.

Milá Angeliko,
i ty nám samozřejmě velice scházíš. Děkujeme ti za tvůj dopis. My se máme skvěle a vůbec se nedivíme, že sis našla přátelé. Jsi přece moje dcera. Všichni jsme v pořádku. Jane ještě Demetriho nestihla přizabít, ale za to můžeš nejspíš poděkovat své matce. A jsme velmi rádi, že nás přijedeš navštívit.
Dál nevíme, co bychom ti napsali... Měj se a moc nezlob.
Loučí se tvůj otec Aro, matka, strýcové Caius a Marcus, Jane, Alec, Demetri a Felix Volturi.

No tak, čekala jsem něco horšího. Taťka si nikdy nepotrpěl na nějaké slohovky, vždy radši z očí do očí. Mám přijet na mamčiné narozeniny, které jsou v době jarních prázdnin, za dva týdny.

„Hej! Angeliko. Otevři okno," ozve se hlas a ťukání na sklo.

„Alice, co tu děláš?" zasmála jsem se.

„Návštěva. Tak otevřeš?"

„No jo," otevřela jsem.

„Radši odstup," usmála se Alice a odstrčila mě od okna. Do pokoje skočil Jasper.

„Zdravím," pousmál se.

„Co tu děláte tak večer?" zeptala jsem se.

„Nic. Jak už řekla Alice, návštěva," usmál se a jeho pohled sklouzl k dopisu na posteli.

Honem jsem ho vzala a schovala do šuplíku v nočním stolku. To by tak ještě scházelo, aby našli dopis od Volturiů.

„Za dva týdny jedu pryč. Mamka má narozeniny a přála si, abych tam byla."

„Mamka?" zvedla Alice obočí.

„Jo no. Ehm, manželka upíra, který mě proměnil. Chtěla ať jí tak oslovuju," vysoukám ze sebe.

„Aha. My taky bereme Esme jako matku, až na to, že ji tak neoslovujeme," pousmál se Jas.

„Mi to nevadí. Dokazuje to, že mě bere jako vlastní," usmála jsem se.

„A máš taky nějaké nevlastní sourozence?" optala se Alice.

„Moc toho o tobě nevíme, jsi taková tajemná," sedl si Jasper na židli u stolu, Alice na jeho klín.

„Jo, bratra a sestru. Johnatana a Rebeku," něco jsem si vymyslet musela...

„Má u Vás v rodině taky ještě někdo dar?" zajímal se Jasper.

„To má být výslech?" zasmála jsem se, ale hned dodala. „Jsem nejsilnější. Rebeka má taky dar, ale pozná jen lež od pravdy."

„Hm. To si tě před Volturiovýma musí hlídat, co?"pronesla vážně Alice.

„Asi jo. Oni o mém daru neví," mrkla jsem. Páni. Za tyhle lži bych měla dostat Oskara.

„To máš štěstí," vydechla Alice.

Začalo mi jich být líto. Mají krásný život, ale občas se v něm vyskytnou i Volturiovi. Ale co já můžu dělat? Jsem sice Arova dcera, ale neovlivním jeho rozhodnutí, ani mamka. Vím jak silná je jeho touha po moci. A taky vím, že nikdy nebude úplně spokojen.

„A tak... není to tak hrozné, ne? Nepronásledují Vás," řekla jsem.

„To sice ne, ale víme, že jsme žádání. Jsme silní," pousmála se Alice.

„Volturiovi chtějí náš klan na jednu stranu zničit, ale na tu druhou chtějí i jednotlivé členy,"

„Pojďme se bavit o něčem veselejším," řekla jsem nervózně. „Co třeba Emmettovy vylomeniny,"

„Myslím, že máme zábavu na dalších sto let," zasmál se Jas.