Upír z rodu Volturi

Kapitola čtyřicátá devátá

Dneska po škole jsem domluvena s Emmettem, Jasperem a Alice na lovu. Jelikož furt nemám auto ani řidičák, tak mi opět dělají taxi, ale prý jim to nevadí.

„Dal bych si medvěda," usměje se Emmett, než jdeme do lesa.

„Tak daleko se mi nechce," zakňučela Alice a společně jsme vyběhli.

Běh jsem si užívala. V mysli se mi přehrála vzpomínka na Johna a to jak jsme se, spolu i s Demetrim, předbíhali v ulicích. Alice a Jas se drželi za ruce, Emmett sem tak skočil do vzduchu a já se kochala lesem. Zapojila jsem všechny mé smysly. Kousek od mě se páslo stádo srnek.

„Jdeme?" zeptala jsem se.

„Vy si běžte. Já si ulovím pumu," zazubil se Emmett a zmizel.

„Jdeme," přikývl Jasper s úsměvem.

Alice si ulovila dvě srnky a my dva tři. Pro jistotu více, jelikož naše ovládání není bůhví jak slavné, to už ale víte.

„Jdu se po něm podívat," rozhodla Alice, protože jsme na hromotluka čekali celkem dlouho.

Chvíli jsme jen tak seděli a nic neříkali. Bylo to příjemné ticho. Prohlíželi jsme si přírodu, teda spíš já on kontrolovat srnčí hroby, jestli nejdou nějak moc vidět. Mezi stromy začalo prosvítat slunce. Neodolala jsem a šla se postavit čelem jeho paprskům. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu, aby se světlo dostalo na co nejvíc kůže. Potom se vedle mě objevil i Jas. Zaroloval si rukávy a natáhl ruce k nebi. Myslím, že oboum dvoum teplo slunce trochu chybí.

„Odkud máš ty jizvy?" zeptala jsem se, když jsem se podívala na ruce.

„Z dob občanské války. Byl jsem major a po přeměně cvičil novorozené. Tehdy armády novorozených byly běžné. Mým úkolem bylo je vycvičit a později zabít," řekl trochu smutně.

Pokývala jsem hlavou, protože jsem nevěděla co říct.

„Taky mám jizvu, teda ne z války," řekla jsem a odhrnula vlasy z krku. „Tahle..." ukázala jsem na tu, která byla níž- blíže klíční kosti a sotva viditelná. „je způsobená přeměnou a tahle..." ukázala jsem trochu výš, těsně pod čelist. „je po marném pokusu mi urvat hlavu,"

„Proč ti chtěl někdo rvát hlavu?" zeptal se.

„Nepřátelský klan," mykla jsem rameny.

Potom jsme se už bavili normálně. Jaspera mám z Cullenů asi nejraději. Všichni jsou super, ale on mi rozumí asi nejvíc. Emmett je taky fajn, celkem mi připomíná Aleca s trochu drsnějším humorem. Esme mou matku. Alice Jane. Zvědavou a stojí si za svým. Konečně se vynořili z lesa Emmett s Alice.

„Kde jste?" vyhrkli jsme naráz.

„No no," zasmál se Emmett a vyběhl k domovu.

„Alice, Jasy... já tu chvíli zůstanu,"

„A trefíš k nám?" podívá se na mě skepticky Jas.

„Sámo," kývnu hlavou.

Usmějí se a odběhnou pryč. Musím být na chvíli sama. Je to zvláštní být bez mé rodiny, sice Cullenovi mi ji nahrazují, ale snad víte, jak to myslím. Já nechápu třeba Jane s Alecem. Jak mohou tak dlouho žít bez svého otce a matky? Sice ona byla zabita, ale i tak. Nebo moje matka. Odešla od své rodiny na dobro, aby se starala o mě. Milovala Ara, i když jí to nedával najevo byla kvůli němu schopná přetrhat rodinná pouta. Její rodiče prý byli už staří a neměla sourozence. Na dovolené v Anglii si zajela i do Londýna na hřbitov, zapálit babičce a dědovi aspoň svíčku...

Do nosu mě udeřil nepříjemný zápach. Už jej dokážu přiřadit. Vlkodlak vylezl z křoví.

„Hej! Vím o dohodě, tak co tu děláš?" zařvala jsem na něj.

On se přímo přede mnou změnil na člověka. Naproti mně stál opálený kluk jen v kraťasech, s břišáky, tetováním, černých vlasech a tmavých očích.

„Jsem Jacob," řekl.

„Ahá, ty jsi ten otisk Renesmee..." zamyslím se.

„A ty jsi ta co byla v La Push. Angelika, nemýlím se?"

„Ne nemýlíš. V té době jsem nebyla obeznámena s dohodou," odpovím.

„Hele, jestli Ness někdy ublížíš..."

„Tak co? Nechci tě nějak znepokojovat, ale než by si stačil cokoliv udělat, už bys ležel na zemi. A navíc... Proč bych jí měla zabíjet? Je milá a jsme si trochu podobné,"

„I tak si tě budu hlídat,"

„Jak je libo. Jen mi prosím nelez do sprchy," mrknu.

„Nejsi tak špatná, na pijavici," zasměje se.

„Děkuju," řeknu ironicky.

Pomalu jsme se rozešli k domu Cullenů. Povídali jsme si. Nechápu, co proti nim Caius má, tenhle vlk je celkem v pohodě. Na lavičce před domkem seděla Ness, ale bez svých rodičů, no jo už je velká.

„Jacobe!" vykřikla a objala ho.

„Ahoj, princezno," usmál se a dal jí pusu do vlasů.

„Dojímá tě to," oznámil mi Jasper, když jsem si sedla na schody u domu. On si četl.

„Připomíná mi to jednu etapu mého života. Škoda, že skončila tak neslavně,"

„Mám se ptát?" zvedl obočí s úsměvem.

„Někdy ti to povím, ale dnes ne," mrkla jsem.

Začal se opět věnovat čtení a mě si odtáhla do pokoje Alice. Ukazovala mi slevy z nejrůznějších obchodů, do kterých si prý musíme zajít.