Upír z rodu Volturi

Kapitola dvacátá sedmá

Je půl sedmé a Matt pořád nikde. Půl sedmé a pět minut, má zpoždění to se stává. OK, čekám tu patnáct minut. Žena by na muže čekat neměla- tohle mi vtloukala do hlavy Jane, mezitím co mi vybírala oblečení. Najednou mě ozáří světla auta, z kterého vystoupí Matt.

„Promiň, byla zácpa," omluví se a otevře mi dveře spolujezdce.

„V pohodě," usmála jsem se.

„Co si dáš?" zeptá se v restauraci.

„Asi špagety, ale poloviční porci. Co ty?" mrkla jsem.

„Tak já taky."

Celý večer jsme si povídali, a když jsme dojedli, omluvila jsem se, že musím na toaletu. Doopravdy jsem šla jen vysypat sáček s mým jídlem.

„No a co tvoje rodina?" zajímal se, když mi vylíčil tu jeho.

„No... moje rodina. Nás je trochu víc. Bydlím s rodiči, strýčky, bratranci a sestřenkami," pousmála jsem se mírně nervózně.

„Páni. A jaké mají zaměstnání?" zeptal se se zájmem.

Sakra, nepomyslela jsem na to, že by se zajímal o mou rodinu. Já jsem pako. „No mamka je v domácnosti, strejda v důchodu(promiň Marcusi :D) a taťka pracuje někde na úřadě, moc tomu nerozumím."

„Aha. Máš nějaké fotky?" zvedl obočí.

„Ne, my na focení moc nejsme," přece jen Aro je zastánce těch nemoderních věcí.

„Tak já ti ukážu aspoň pár mojich." Ukázal mi fotku, jeho tří leté sestry Lily a třináctileté sestřenky Kory. Lily má černé vlásky stočené do prstýnků a Kora obarvené červeno.

-------------------

„Klidně tě dovezu až domů," nabídl se, když jsem u školy vystupovala.

„To je v pořádku, bydlím kousek."

„Tak se měj," usmál se.

„Ty taky, papa," úsměv jsem mu oplatila.

Zamířila jsem do zapadlejších uliček, po kterých moc lidí nechodí ani za dne, natož v noci. Domů jsem šla lidským tempem, není kam spěchat do rána času dost. Jenže jsem procházela kolem temné slepé uličky, ve které stála jen popelnice. V hlavě mi začaly lítat vzpomínky na to bodnutí, na toho muže, i když je mrtvý, ale na světě nebyl jen on. Začala jsem mít zase strach, protože jsem si všimla, že se něco za popelnicí pohlo. Můj upíří zrak je perfektní, ale na ten jsem dlabala. Rozběhla jsem se přes limit upíří rychlosti a ani ne za tři minuty jsem byla v paláci, zastavila jsem se až v pokoji.

„Stalo se něco? Přihnala ses jako velká voda! Vyděsila jsi i Felixe," vletěla do pokoje Rebeka. Tak jestli jsem vylekala Felixe, tak si zasloužím potlesk.

„Nic, jenom se mi vrátily vzpomínky," pokusila jsem se o úsměv.

„To bude dobrý," objala mě. „No a povídej, přeháněj, jaký to bylo?" začala vyzvídat.

„Jo super. Povídali jsme si o všem možným, o škole, zájmech, no a řeč přišla i na rodinu," pokrčila jsem rameny.

„Doufám, že jsi mu nic neřekla," podívala se na mě s přísným výrazem.

„Jo, řekla jsem, že je můj otec král upírů, že bydlím s nejobávanější upírkou, která ti způsobí takovou bolest jako by tě trhali, potom, že mu čtu myšlenky a saju krev z návštěvníků, kteří si přijdou prohlédnout palác," řeknu s klidem. „Samozřejmě, že ne! Jsem snad blbá?! By mě roztrhali, teda aspoň Caius..." začala jsem se smát.

Rebeka se uvolnila. „Myslíš tu blondýnku, která se chová jak malé děcko?!"

„Kdyby tě tak slyšel!" smála jsem se. „Nechal by tě mučit, to ho baví a strašně lehce se naštve, ještě když se jedná o jeho osobu! Prý se jednou chytil i s tátou, čili se mnou by se vůbec nepatlal."

„Tebe má Caius rád. Je to sice zmetek, ale od té doby co jsi tady aspoň ukázal, že i on má city."

„Jo, ale stejně mu nedělá problém vraždit."

„To žádnému z Volturů," pokrčí rameny Rebeka.

„Jací vlastně byli, když si sem přišla?" optala jsem se.

„Krutí. To jsou i teď, ale tak trochu se to změnilo. Mě přijali celkem vpoho, protože poznám pravdu od lži, ale snažím se ten dar ignorovat. Felix to měl těžší, přimluvil se za něj Demetri, a když ukázal svou bojeschopnost tak ho taky přijali."

Dozvěděla jsem se toho vážně dost, nikdy mi nepřišlo, že toho o Rebece vím tak málo. Vůbec jsem nevěděla, že je nevlastní sestrou Felixe. Její mámě zemřel muž ve válce a Felixova matka při porodu. Už vůbec jsem nevěděla o jejím daru, skrývá ho, chce, aby k ní byli ostatní upřímní.

„Nazdar, tak jaký bylo rande?" vejde Alec do pokoje a bez zeptání se rozvalí ne MÉ posteli.

„Nikdo tě neučil klepat?" zvedne Rebeka obočí.

„Já jsem V.I.P., já mám všude volné vstupy," mrkl na ní. Rebeka převrátila očima, ale zasmála se.

„Jo, bylo to super, povídali jsme si o zájmech i o rodině, má roztomilou sestřičku," rozplývala jsem se, mám ráda malé děti, a proto jsem ještě žádné nezabila.

„Rodině?! Neřekla jsi mu nic o nás?!" prudce se zvedl.

„Co s tím všichni máte?! To si vážně myslíte, že jsem tak blbá?!"

„Ne, jenom pitomá," řekl a klidně si lehl.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou neschopna vydat hlásku. Naprázdno jsem zavírala a otevírala ústa jako kapr. „Yyy, Eee...C-co prosím?"

Najednou se začal šíleně smát. Hodila jsem po něm polštář z hromady polštářů, jenže se začal smát ještě víc.

„Alecovi začala puberta," zasmála se Rebeka. „Po tisíci letech... kluci jsou vážně zpomalení."