Upír z rodu Volturi

Kapitola čtrnáctá

Procházela jsem se po zahradě, kterou obklopuje palác a zapalovala uschlé květiny, které někdo naházel na hromady. Občas se mi to povedlo. Mou pozornost upoutala postava, která procházela po balkonech. Celá v černém a vlasy byly v jednom úhlu havraní a v druhém tmavě hnědé. Postava se zastavila, jako by mi dala najevo, že o mně ví. Otočila mírně hlavu a koutkem oka se na mě podívala. Sklopila jsem pohled a dělala, že mě šíleně zajímá záhon rudých růží. Postava se na mě dívala jen sekundu a rychle odešla.

--Aro—

Šel jsem se projít po paláci, ale něco mi říkalo, ať jdu na balkóny. Na zahradě si hrála dívka v černých šatech a s černou kapucí, kterou měla na hlavě, oblečená byla podobně jako Jane. Chvíli jsem jí pozoroval. Rukou zamířila na hromádku růží, vystřelil z ní blesk a růže vzplály. Prudce se zvedla, až jí spadla kapuce, zatleskala a otočila se. Kapuci si nenasadila a šla spálit další květiny. Řekl jsem si, že bych mohl jít. Když jsem byl skoro, u dveří všimla si mě. Zastavil jsem se a koutkem oka na ní pohlédl. Sklopila hlavu a prohlížela si květiny. Honem jsem vlezl do dveří.

Ty oči byla tak tmavé, jako ty moje když jsem byl ještě člověk. A vlasy měla taky tmavě hnědé, skoro černé jako já, i když ne  tak moc, ale byly tmavé. V obličeji jako bych viděl Emmu. Dlouho jsme se nepotkali...

Vtrhl jsem do sálu.

„Marcusi, je možné, že je nějaká dívka v zahradě?" vybalil jsem na něj.

V místnosti byli výjimečně jen mí bratři. Marcus se zamyslel. „Ano je. Je možné, že tam je tvá dcera," přitakal s úsměvem.

Prudce jsem si sedl na trůn. Ona, má dcera, ona je opravu krásná. Viděl jsem jí, když byla malá a nedávno v noci, byla opravdu krásná. Na světle je ještě krásnější.

Do Sálu vešla Jane s Alecem, vrátili se z jednání po upířím stylu.

„Ani si nesedej Jane, zajdeš pro mou dceru."

Všichni v místnosti se na mně překvapeně podívali. Zákeřně jsem se usmál.

„Pane...?" vydechla.

„Neslyšelas? Chci jí vidět," řekl jsem pořád s tím úsměvem, jež některým nahání strach. Kývla a vyšla z místnosti. „Alecu, kde je Demetri? Proč je tady jen Felix? On se s vámi nevrátil?" zeptal jsem se, i když odpověď tuším.

„Musel si odskočit," odpověděl, ale nedíval se na mě.

„Upír a musí si odskočit, to slyším poprvé. Pojď sem."

„Přišel s námi, ale šel se někam podívat," přiznal Alec, když mi podával ruku.

'Aha, Angelika' pomyslel jsem si, když jsem dočetl jeho myšlenky.

--Angelika—

Demetri si se mnou povídal a má máma se věnovala čtení. Jako velká voda, vtrhla, Jane do pokoje.

„Aro tě chce vidět!" křiklavě a dívala se na mě.

„Cože?! Jí?!" ujistil se Demetri.

Mamka mě objala kolem ramen. Kdo je Aro?

„Sestro, Arovi se nechce tak dlouho čekat. Radši už pojďte," přišel Alec.

Demetri nám otevřel masivní dveře. První vešly dvojčata, potom já s mámou a nakonec on. Očima jsem si prohlížela velký, nádherný Sál. Přede mnou seděli na trůnech tři muži. Strejda, ten chlap z balkónu a... a Caius. Vypískla jsem. Caius se zakřenil. Maminka mě strhla, ať si kleknu, jak jsem ráda, že je tady se mnou.

„Jane, poslali tě pro jednu a ty přivedeš tři, i se ztraceným Demetrim," prolomil ticho ten Caius, z jehož hlasu mě mrazí.

Máma se vedle mě otřásla, asi se taky bojí. Postavila se, tak já taky. Dívala jsem se na strejdu a on mi pohledem dodával odvahu.

„Emmo, to je doba co jsme se neviděli. Skoro šest let," promluvil ten muž, který seděl uprostřed, když šel směrem k nám.

„Co po ní chceš?!" zeptala se mamka výhružným hlasem. Ten muž se na ní překvapeně podíval. Zasmál se. Ucukla jsem, ten smích je divný.

„Je vážně nádherná, to musím uznat," natáhl ruku k mému obličeji. Mamka mu jí strhla.

„Nedělej, že tě zajímá. Šest let tě nezajímala!" procedila skrz zuby.

„Kdyby mě nezajímala tak by nebyla v hradě, ve Volteře. Kdyby mě nezajímala, byla by možná mrtvá," křikl. Udělala jsem další krok do zadu. Chtěla jsem potáhnout i mamku, ale ta stála pevně. „Byla by mrtvá," zašeptal u ucha mamce, ta stála bez hnutí, jen ho od sebe odtlačila.

Začala jsem pomalu couvat. Někdo mě chytil. Prudce a vyděšeně jsem se otočila. Byl to Demetri, objala jsem jej.

„Mám strach Demetri. Demetri já se bojím," šeptala jsem mu vystrašeně do hrudě.

„Neboj se, nic se ti nestane," uklidňoval mě slovy, které mi pouštěl do vlasů a hladil po zádech.

Cítila jsem, jak se na nás každý dívá.

„Kdybych o ní nejevil zájem tak bych se, jí sem nepozval. Kdybych o ní nejevil zájem nešel bych se na ní podívat, jak spí," prohlásil ten muž.

Začala jsem vzlykat. „Proč tam byl, ale ten druhý?" řekla jsem Demetrimu. Podíval se na toho, koho jsem myslela, ale slyšeli to všichni. Ten černovlasý se otočil na Caiuse.