Upír z rodu Volturi

Kapitola dvacátá první

--Angelika--

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místnosti. U mé postele klečela mamka, Jane a Alec stáli vedle Caiuse, který se usadil na mém psacím stole a na židli seděl strejda Marcus. Demetri se opíral o stěnu, Rebeka trůnila v hromadě polštářů a Aro, na posteli u mých nohou. Ve vzduchu bylo cítit napětí, strach a ještě něco.

„Angeliko," šeptla maminka, samozřejmě ji všichni slyšeli.

„Dceruško!" vykřikl Aro a já z něj cítila radost, nadšení a lásku.

Když skončilo objímání, porozhlédla jsem se po pokoji. Cítila jsem se jinak. Nejen že jsem viděla toho pavouka, kterému se zalíbilo na stěně u dveří, ale viděla jsem i jeho pavučiny, slyšela jsem, jak se ve vánku mírně hýbou koruny stromů. A cítila jsem ještě něco. Hlad. Takže jsem už opravdu čistokrevný upír, no čistokrevný asi ne.

„Myslím, že Angelika má hlad, měla by se jít nakrmit," prohlásil strejda, a já, mamka a Aro přikyvujeme.

Vešli jsme do Velkého Sálu, kde už stál Felix. Kývl mi na pozdrav a já udělala to samé. Demetri se postavil k Felixovi, vládci si sedli na své trůny, Jane s Alecem se postavili na svá místa, já s mamkou na druhý schod u trůnu.

„Heidi  už jde," olízl si Caius nedočkavě rty.

Trochu jsem se bála. Najednou se otevřely dveře a vešla hnědovlasá žena, v červených sexy šatech, podpatcích a černých rukavičkách. Felix s Demetrim počkali, až všichni vejdou a pak dveře s velkým bouchnutím zavřeli.

Caius už se začal zvedat, ale Aro zvedl ruku, tak se neochotně posadil.

Dneska na to půjdeme pomaleji; uslyšela jsem Arovy myšlenky a nechápavě se na něj podívala. Slyšela jsem údery, to bijí lidská srdce. Táta se zvedl.

„Vítejte v Paláci ve Volteře," prohlásil Aro přeslazeným tónem- uměle milým. „Chtěli bychom vás pozvat na hostinu."

Zvedl ruce a najednou se každý upír v místnosti vrhl na nějakého člověka. Měla jsem hlad, ale nechtěla jsem zabít. Jenže ten pach krve, ta krev tak voněla, že jsem se neudržela.

Došla jsem k jednomu klukovi, mohlo mu být tak patnáct, se strachem na mě koukal. Já jsem vycenila zuby a zakousla se do masa. Sála jsem krev tak dlouho, dokud nedošla a pak jsem přešla ještě za paní, která se krčila v rohu a plakala. Chytla jsem jí pod krkem, zvedla a dala na stěnu. Zlomyslně jsem se usmála a taky jí vysála do poslední kapky. Když jsem se otočila, viděla jsem všude hromadu krvavých těl. Jane ještě sála život z nějakého sedmiletého dítěte a strejda z nějaké paní. Začalo mi být těch lidí líto. Pro jistotu jsem se opřela o stěnu.

„Nelituj jich," protočil očima Caius. Sedl si na svůj trůn a utřel si z pusy krev. Alec se na mě podíval a zasmál se, smích jsem mu oplatila.

„Utři si pusu," usmál se Demetri.

Rukou jsem si pusu utřela. Podívala jsem se na ní a přiložila k ní ústa a spolkla krev, co na ruce byla. Všichni se začali smát.

Když jsem byla poloupír tak mi občas přinesli pytlík s krví, ale to jenom tak jednou za rok. Krev z žíly je mnohem chutnější.

Všichni šli na místa, kde stáli před tím. Objevili se tři upíří, rychlostí blesku sebrali těla a byli pryč.

„Tak, jaké to bylo?" zeptal se taťka

„Dobré, tati," odpověděla jsem upřímně.

Aro se vděčně usmál a všichni se na mě překvapeně dívali, s úsměvem.

--Emma--

Měla jsem chuť Caiuse zabít. Chápu, že tím úderem ji možná pomohl, ale stejně. Celé tři dny jsem seděla u ní, vynechala jsem i jídlo. Nejhorší je ta nejistota. Bohužel se někdy stane, že se přeměna nepovede a vaše srdce přestane bít a vy umřete úplně. Třetí den jsme všichni byli u ní v pokoji a já poslouchala její srdce. Najednou ticho. Jenže ona se neprobrala, zahleděla jsem se do země a uklidňovala se. Když jsem si periferně všimla rudých očí, které si nás prohlíží.

„Angeliko," vydechla jsem úlevně.

„Dceruško!" objal Aro Angeliku. Od té doby, co jí přijal, nikdy neprojevil takové city. Pokud je mi známo.

„Myslím, že Angelika má hlad, měla by se jít nakrmit," připomněl Marcus, když jí jako poslední objímal. Teda až na Caiuse, který si zase hrál na trvďáka a pozdravil jí úšklebem.

Myslím, že krmení zvládla celkem dobře. Ze začátku se sice bála, ale když se nechala unést loveckým pudem, tak si to ani neuvědomovala. Potom se, ale porozhlédla po místnosti. Všimla jsem si v jejich očích zděšení. Naštěstí se potom uvolnila a vzala to jako novou součást sama sebe.