Upír z rodu Volturi

Kapitola třicátá pátá

Včera si zkoušel tu barvu z vlasů vymýt snad stokrát a použil na to beztak tisíc litrů vody. Čekáme na Heidi, pořád se na něj dívám a usmívám se jak měsíček na hnoji. On mě propaluje nenávistnými pohledy.

„Nechceš si tu kapuci sundat, bratře?" Aro očima bedlivě sleduje dveře, ale nezabrání mu to se vážně zeptat, i když mu koutky úst cukají nahoru.

„Ne děkuji, jsem s ní spokojený" usměje se Caius uměle mile, ale oči prozrazují jeho hněv.

„Zapaří se ti tvé blonďaté vlasy, vlastně promiň růžové," usměje se na něj Demetri.

Všichni se začnou smát a naše oběť vrčet. „No konečně, Heidi!" vykřikne, když vejde.

Rychlostí blesku vstává z trůnu a rozbíhá se na skupinu lidí. Při běhu jsem mu srazila kapuci, ale mu to nějak nedošlo. Heidi se začne nekontrolovatelně smát, a jelikož je její smích krásný, jemný, zvonivý a nakažlivý rozesmějem se i my. Teda až na lidi, ti totiž nechápají proč se smějem muži, který zabíjí nějakou malou černošku. Pár odvážlivcům se taky zvedají koutky z těch růžových vlasů. Na jednoho takového se, ale vrhla Jane. Až Caius dopil tu černošku, začal plně vnímat a chápat čemu se smějeme.

„Zrádče," prskl na mě a nasadil si kapuci až do čela. Potom jsme se nasytili už všichni.

Pondělí. Další den školy, už celkem chápu, proč jí každý nesnáší, i když já míň protože nemusím vstávat.

„Ange, nepomohla bys mi?" zeptá se mě Matt.

„Jasně a s čím?" usměju se na něj.

„Kora má zítra svátek, a já furt nemám dárek. No, a jelikož si ženská mohla bys mi poradit,"

„No tak jo. A v kolik?" usměju se váhavě.

„Kolem druhé?"

Skousla jsem si ret. „Tak jo. Ve dvě v nákupáku," mrkla jsem.

„Dík," objal mě.

„Jane," nastoupila jsem po vyučování do auta. „do nákupáku," řekla jsem jak nějaký generál.

„Cože?"

„Do nákupáku! Musím pomoct Mattovi vybrat dárek pro jeho sestřenku,"

„Aha. A co slunce?" zeptala se mě, ale vyjela na mnou určené místo.

„Právě proto zajedeme do podzemních garáží a oknům se vyhnu,"

„A v kolik se hodláš vrátit?" zašklebil se na mě Alec.

„Na oběd mě nečekejte," oplatila jsem mu škleb. „Nevím, podle toho jak to zvládnem, asi kolem páté. Zavolám vám pro odvoz, samozřejmě," dodala jsem, když jsem viděla, jak Jane otvírá pusu a hned po mém dodatku jí s úsměvem zavřela. „Tak jo, ahoj," zabouchla jsem dveře a vyšla.

„Ahoj," vyšel mi naproti Matt.

„Ahoj, promiň, že jsi musel čekat," omluvila jsem se mu.

„Jsem tu dřív a dvě jsou právě... teď," řekl, když začaly hodiny na kostelech a věžích odbíjet.

„Tak zkus mi tvou sestřenku nějak popsat, ať vím co má ráda a tak,"

„No, má ráda červenou a Londýn."

Volba byla tím pádem jasná. Vešli jsme do obchodu, kde je vážně všechno. Koupili jsme červený dvojpatrový autobus, ten který jezdí v Londýně, jenž má sloužit jako polštář.

„Musím říct, že si měla vážně dobrý nápad," pochválí mě, když usrkne z kelímku kávy.

Jenom se usměju. „A kam jdeme?" zeptala jsem se, když jsem viděla, že se rozešel.

„Nechceš si taky něco koupit?" mrkl na mě.

„No tak jo," přikývla jsem a zahla do obchodu se šperky.

Chvíli jsem přemýšlela, který si koupím, až mi do oka padly náušnice. Stříbrné s ležatou osmičkou, jež znamená nekonečnost, věčnost. Když jsem si všimla, že mi Matt kouká přes rameno na cenu a v kapse loví peněženku, hned jsem jej zastavila.

„Zaplatím si je sama,"

„Tak to ne. Koupím ti je," začal protestovat.

„Ani omylem. Vidíš, jak jsou drahé?"

„Na to mám,"

„Ale pak nebudeš mít měsíc, co jíst,"

„Kvůli tobě to vydržím," zadíval se mi do očí a pohladil po tváři.

„Tak dobře," ustoupila jsem.

Matt mi náušnice zaplatil, ale když nedával pozor tak jsem vytáhla z peněženky polovinu z ceny těch náušnic a rychle je dala do jeho peněženky.

„Díky za ty náušnice," řekla jsem mu asi posté, aby nic nepoznal.

„Maličkost," usmál se a opřel se o stěnu.

Postavila jsem se před něj a prohlížela fotografie šatů. Jenže se pomalu odlepil od stěny a chytl mě za pas. Když jsem se na něj podívala a chtěla zeptat, co dělá, políbil mě.